Jan Bačkovský (1919–2006)

Zpověď. Rukopis v rodinném archivu

Úryvky ze vzpomínek vyšly ve sborníku Ozvěny gulagu. Povídky a vzpomínky (sestavili Semjon Vilenskij, Lukáš Babka)

Vězněn v letech 1939–1942: Sambor, Vorošilovgrad, Starobělsk, Vorkutlag (tábory č. 8 a 9)

Jan Bačkovský se narodil v roce 1919 ve vesnici Štefurovo na východě Československa v rodině rolníka. Od poloviny 30. let byl jako středoškolský student aktivní v místním komunistickém hnutí. Po rozpadu Československa se rozhodl k útěku do Sovětského svazu. Ihned po překročení hranice byl 7. prosince 1939 zatčen a následně vězněn v Samboru, Vorošilovgradu a Starobělsku, kde ho odsoudili k pěti letům nucených prací a poté transportovali do Vorkutlagu. Pobýval v lágru č. 8 a 9 a prováděl dřevorubecké a výkopové práce. Po roce a půl vysilující dřiny spojené s nedostatkem stravy byl převelen na výpomoc do kanceláře, což mu pomohlo pobyt v lágrech přežít. 7. ledna 1942 byl propuštěn na základě sovětské amnestie udělené části Čechoslováků v Gulagu s cílem využít bývalé vězně ve válce proti nacistům. Podobně jako mnozí další Čechoslováci se proto i Jan Bačkovský připojil ke vznikající Československé vojenské jednotce v Buzuluku. Zúčastnil se bojů u Sokolova, Kyjeva a Dukly a byl dvakrát raněn. Jan Bačkovský je dvojnásobným nositelem Československého válečného kříže 1939 za bitvy u Kyjeva a Dukly a rovněž Polského válečného kříže. První polovinu 50. let strávil na Polské válečné akademii ve Varšavě, v druhé polovině byl vedoucím Vojenské katedry Lékařské fakulty v Hradci Králové a zároveň vystudoval brněnskou vojenskou akademii. Od konce 50. let sloužil až do roku 1968 na generálním štábu v Praze. Na podzim 1969 byl kvůli nesouhlasu se sovětskou invazí i normalizační politikou KSČ degradován a vyloučen z komunistické strany. V 70. a 80. letech pracoval jako stavební dělník a byl sledován StB. V druhé polovině 80. let sepsal své vzpomínky na věznění v SSSR, které se dochovaly v rodinném archivu. Plné rehabilitace se dočkal až po roce 1989. V roce 1991 byl povýšen na generálmajora. Zemřel v listopadu 2006 v Praze.

Jiří Bezděk (1907–1968)

Ze Solověckých ostrovů do východní Sibiře a Domů ze sibiřského vyhnanství – vzpomínky na internaci a pobyt ve vyhnanství v SSSR publikované na pokračování v časopise Širým světem: ročník 15, 1938, s. 267–273, 321–325, 379–382, 437–441, 510–514, 555–560; ročník 16, 1939, s. 664–680

Vězněn v letech 1930–1936: Jaroslavl, Solovecký tábor zvláštního určení, vyhnanství v osadě Selengino

Jiří Bezděk se narodil v roce 1907 v obci Svébohov. Po ukončení základní školy se živil příležitostnými pracemi, od roku 1925 vykonával dvouletou vojenskou službu v Olomouci, v té době rovněž absolvoval učitelský kurz v Zábřehu. V říjnu 1927 nastoupil na místo učitele v české škole v obci Vyšehrad v Kyjevské oblasti. V roce 1928 vstoupil do Všesvazové komunistické strany VKS(b). Zatčen byl 18. července 1930 během své cesty do Kyjeva. V charkovském procesu s „organizací českých špionů“ ho 14. června 1931 odsoudil Nejvyšší soud USSR dle čl. 54–6 a 54–11 Trestního zákoníku USSR k trestu smrti. Čekání na vykonání rozsudku prožil Jiří Bezděk ve věznici v Jaroslavli, od roku 1933 na Soloveckých ostrovech. V roce 1935 mu byl trest změněn na pět let internace v nápravně pracovním táboře a pět let vyhnanství v obci Selengino na řece Angaře v Krasnojarském kraji. Tam ho dne 20. srpna 1936 zastihlo povolení k vycestování do Československa, které obdržel díky iniciativě československého ministerstva zahraničí. Po návratu v září 1936 byl až do roku 1944 zaměstnán jako úředník Státního statistického úřadu a v časopise Širým světem i v jiných periodikách publikoval vzpomínky ze svého věznění i vyhnanství v SSSR. Napsal i několik článků a zpráv o zapomenutých českých spoluvězních, kteří byli stále drženi za ostnatými dráty sovětských lágrů. K 1. srpnu 1944 byl z rozhodnutí nacistických úřadů přeložen k Veřejné osvětové službě. Jeho hlavní úkol spočíval v přednáškách o zážitcích a skutečných poměrech v SSSR, určených protektorátnímu dělnictvu. V této funkci Bezděk setrval až do osvobození Československa. 29. května 1945 byl pro podezření z kolaborace s nacistickým režimem zatčen. V říjnu 1945 ho však vyšetřující orgány z vazby propustily a následujícího roku bylo trestní řízení zastaveno. V té době již Jiří Bezděk pracoval jako učitel na učňovské odborné škole při dole Pluto v Louce u Litvínova. Na konci roku 1946 byl jmenován vedoucím výchovy hornického dorostu při Severočeských uhelných dolech Most a v roce 1950 vedoucím odboru tzv. Lánské akce (organizovaný nábor pracovních sil). V červnu 1951 byl však z politických důvodů z místa propuštěn a poté pracoval jako pomocný dělník u n. p. Průmstav v Mostě. O půl roku později, 28. ledna 1952, Jiřího Bezděka zatkli a v listopadu 1953 byl v jednom z procesů s vedoucími pracovníky znárodněných dolů a  předními báňskými odborníky odsouzen k 18 letům odnětí svobody. Propuštění na svobodu se dočkal na základě prezidentské amnestie v květnu 1960. Po propuštění žil v Jablonci nad Nisou, kde pracoval ve výrobě bižuterie v družstvu SVED. Zemřel 16. září 1968 v sanatoriu v Křemýži u Teplic.

Viktor Bodnár (1922–1990)

Viktor Bodnár, Méty, rozlety aj pády. Tatran, Bratislava 2017

Vězněn v letech 1939–1942: Skolje, Stanislavov, Nikolajev, Bělbaltlag, Kargopollag

Viktor Bodnár se narodil 23. listopadu 1922 v obci Ubľa, ležící v regionu Horní Zemplín na východě Československa. Poté, co vychodil základní školu, se stal pekařským učněm v Banské Štiavnici. V té době vstoupil do Komunistického svazu mládeže. Po rozpadu Československa a obsazení východní části republiky Maďarskem se rozhodl k útěku do Sovětského svazu, aby se tak vyhnul pronásledování ze strany nového režimu i službě v maďarské armádě. Hranice překročil 17. prosince 1939. O den později, 18. prosince, byl zatčen pohraničním oddílem NKVD a postupně vězněn ve Skolje, Stanislavově a v Nikolajevu, kde byl 2. července 1940 odsouzen za nelegální přechod hranice SSSR ke třem rokům nucených prací v táborech Gulagu. Z nikolajevské věznice NKVD byl Viktor Bodnár transportován po železnici do komplexu pracovních táborů Bělbaltlag, kam dorazil 9. srpna 1940. Nejprve byl nasazen na kácení dřeva v lese, následně pracoval jako pekař v táborové kuchyni. Celkem strávil na nucených pracích dva a půl roku. Na základě amnestie byl 24. prosince 1942 propuštěn z Kargopollagu a jako dobrovolník odeslán do Buzuluku k formující se československé vojenské jednotce. Zde byl 1. ledna 1943 odveden. V armádě sloužil jako řidič motocyklu s přívěsem a kulometem a zúčastnil se bojů o Kyjev, Bílou Cerkev a Žažkov, bojoval i na Dukle. V roce 1944 absolvoval tankovou školu ve městě Nenadycha. Během Ostravsko-opavské operace byl 26. dubna 1945 těžce raněn a přišel o oko. Na konci války měl hodnost podporučíka 1. československé samostatné tankové brigády. Několikrát byl vyznamenaný, je například nositelem medaile Za chrabrost a medaile Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce, obdržel i Řád rudé hvězdy. V roce 1951 odešel z armády. V civilu V. Bodnár pracoval jako redaktor Československého rozhlasu a také Ukrajinského rozhlasu v Prešově. Mimoto publikoval v řadě novin a časopisů. Viktor Bodnár zemřel 22. února 1990. Rehabilitace rozsudku z Nikolajeva se tak nedočkal, proběhla v roce 1991.

Vasil Coka (1923–2015)

Gulag byl můj osud. Město Příbor, 2006

Vězněn v letech 1939–1942: Nadvirna, Stanislavov, Romny, Uchtižemlag

Vasil Coka se narodil 18. dubna 1923 v obci Dulovo na Podkarpatské Rusi. V roce 1927 se rodina odstěhovala do Francie, kde již několik let pracoval jeho otec Ivan. V Paříži Vasil s velmi dobrým prospěchem absolvoval šest let školní výuky. V roce 1935 se matka s dětmi vrátily zpět na Podkarpatskou Rus, kde Vasil Coka studoval na gymnáziu v Chustu. Po maďarské okupaci v březnu 1939 mu bylo další studium znemožněno a hrozil mu i nucený vstup do maďarských militantních mládežnických oddílů Levente. S jedním spolužákem se proto rozhodl k útěku do Sovětského svazu, kde hodlali pokračovat ve studiu. Hranici přešli 5. června 1940. V obci Rafajov je okamžitě zatkla sovětská pohraniční hlídka a v nedaleké stanici byli podrobeni prvním výslechům. Zhruba po dvou týdnech je eskortovali do věznice v Nadvirně, po dalších dvou měsících do Stanislavova a nakonec do tranzitního tábora v Romnech, kde byl Coka odsouzen za nelegální přechod hranice na tři roky nucených prací. Následoval transport v dobytčích vagonech do Kotlasu, odkud pokračoval až k řece Pečoře v severovýchodní části evropského Ruska, kde si vězni nejdříve museli vystavět lágr. Coka se zanedlouho dostal do jiného tábora nedaleko Uchty, kde pracoval v lese nebo na výkopech plynového potrubí. Po nějaké době zeslábl natolik, že zůstával v táborové zóně. Takto se seznámil s čínským kuchařem, jenž mu za výpomoc dával větší porce polévky a chleba. O jídlo se navíc dělil s brigadýrem, který ho posílal na lehčí práci, což mělo pro přežití v lágru klíčový význam. Amnestie pro vězněné Čechoslováky se týkala i Vasila Coky. U vojenské jednotky v Buzuluku se hlásil 17. února 1943 a po základním výcviku prošel poddůstojnickou školou. Poté se zúčastnil bojů o Kyjev, Bílou Cerekev a Rudu, v Lucku absolvoval pětiměsíční kurz pro důstojníky pěchoty. Na začátku roku 1945 působil jako instruktor u vznikající 4. československé samostatné brigády v SSSR, s níž se jako velitel roty zúčastnil bojů na západním Slovensku a východní Moravě. U Bystřice pod Hostýnem utrpěl v květnu 1945 průstřel plic a žaludku. Po dlouhém léčení pracoval ve Vojenské invalidovně na pražské Jenerálce. Hlásil se i na Vojenskou akademii v Hranicích, kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům však nebyl přijat, a v červnu 1947 byl z téhož důvodu propuštěn z vojenské služby. Odstěhoval se do Krnova, kde jako účastník druhého odboje získal trafiku. Následující rok byl v rámci vyšetřování „ilegální organizace“, která měla údajně přepravovat osoby do zahraničí, vyslýchán krnovskými orgány Státní bezpečnosti. V důsledku toho byl v únoru 1949 degradován z hodnosti poručíka na vojína v záloze. Rehabilitace se dočkal v létě 1964, kdy byl povýšen na kapitána v záloze. Po znárodnění trafiky v roce 1950 pracoval jako lesní dělník, od léta 1953 v krnovské Kovoslužbě, kde v roce 1958 vstoupil do KSČ. Až do odchodu do důchodu pak působil ve vedoucích funkcích v několika restauračních a hotelových zařízeních na severu Moravy a ve Slezsku. V roce 1971 byl z KSČ vyloučen kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací. Vasil Coka zemřel 9. ledna 2015.

Leonid Levko Dohovič (*1935)

Kronika života politického väzňa č. 2A 424. PLAST/NITECH, 2014

Vězněn v letech 1950–1956: Užhorod, Lvov, Archangelsk, Archangelská pracovní kolonie pro mladistvé, Rečlag, Angarlag

Leonid Dohovič se narodil 29. září 1935 v Užhorodu do rodiny řeckokatolického faráře Evžena Dohoviče a Annezie, roz. Silvayové. Měl tři sestry: Olivii (*1932), Georgii (*1941) a Editu (*1943). První léta života strávil v obci Vilšinky, poté žil v Linci, kde otec sloužil jako farář. Otec v listopadu 1944 odešel před Sověty do Československa. V roce 1946 se Leonid s matkou a sestrami přestěhoval do obce Turja Remety, kde docházel do školy a ve volných chvílích pracoval v zemědělství. Ve stejném roce utekla sestra Olivie za otcem, který žil v obci Velké Slemence. Ostatní ji měli následovat, ale kvůli obavám ze zatčení pokus o ilegální odchod do Československa vzdali. V letech 1947–1948 musel Leonid žebrat ve vesnicích, aby pomohl uživit matku a sestry. Matka nakonec prodala dům a v srpnu 1948 se kvůli práci a škole přestěhovali do Užhorodu, kde Leonid nastoupil na Střední školu č. 1. Pod dojmem sovětské bídy a útlaku i zpráv o odbojových skupinách v Karpatech se v září 1949 připojil ke spolužákům, kteří založili odbojovou skupinu s názvem Smrt. Jejím iniciátorem byl student užhorodské střední hudební školy Aleksander Čurgovič (1932), který však ze skupiny brzy vystoupil. Novým vedoucím byl zvolen Alexej Kijovič (1935). Přísahu věrnosti skupině složili vedle Leonida také studenti Stěpan Bunda, Josif Takač, Gavril Lavrišin, Jevgenij Vereš, Stěpan Gnatik a Anatolij Belušak. Leonid Dohovič patřil k nejaktivnějším členům – psal protisovětské básně, vyrobil dvě desítky letáků s heslem „Smrt komunismu“ a část jich předal kamarádům ve skupině k distribuci. 8. října 1949 se vloupal do bývalé užhorodské synagogy, kde se nacházel sklad filmového studia Mosfilm. Z rekvizitáře ukradl samopal a dvě dýmovnice, jeho kamarádi odtud odnesli dvě pistole. Se zbraněmi plánovali utéci do Československa k Leonidovu otci a s jeho pomocí dále do USA. Věřili, že brzy vypukne válka mocností a oni po boku americké armády osvobodí Zakarpatí. Dne 2. února 1950 byl Leonid poprvé vyslýchán Státní bezpečností MGB, o 14 dnů později byl společně s A. Kijovičem zatčen a umístěn do věznice MGB č. 1 v Užhorodě. 15. března 1950 byl zatčen A. Čurgovič. 22. května 1950 zasedl vojenský soud, který za vlastizradu, členství v protisovětské organizaci a za masovou agitaci odsoudil Leonida k 10 letům pobytu v nápravě pracovních táborech, A. Kijoviče a A. Čurgoviče jako vedoucí skupiny na 25 let. L. Dohovič byl odeslán etapem přes řadu věznic (ve Lvově, Kyjevě, Charkově, Archangelsku) do Archangelské pracovní kolonie pro mladistvé Ministerstva vnitra Archangelské oblasti (Archangelská TKN UMVD AO) na poloostrově Konvejer na řece Severní Dvina nedaleko Bílého moře. A. Kijovič byl etapován do Rečlagu, A. Čurgovič do Kamyšlagu.
V pracovní kolonii Leonid pracoval v knihovně a docházel do táborové školy. Psal básně pod pseudonymem Jevgenij Karpatskij. Koncem roku 1951 byl iniciátorem vězeňské skupiny, jejímž cílem bylo vyrobit rádio a uprchnout z kolonie. Ve spisu MVD se kromě básní dochovalo rukou kreslené schéma rozhlasového přijímače a nedodělaná mapa Archangelsku a okolí. Leonidovi se rovněž podařilo získat kompas a začal hloubit tunel. Pomáhal mu Ukrajinec Anatolij Prošičev (*1933) a Estonec Kaliju Orav (*1933). Dne 15. června 1952 získal Leonid v táborové škole vysvědčení s vyznamenáním za vynikající prospěch ve všech vyučovaných předmětech. O měsíc později, 18. července 1952, bylo proti němu zahájeno vyšetřování pro antisovětskou agitaci a psaní protisovětských básní v kolonii. Rovněž byl odhalen dvouapůlmetrový tunel, který se mu podařilo vykopat ze školního baráku směrem k pět metrů vzdálenému plotu. Poté byl Leonid převezen do věznice MVD v Archangelsku, kde byl 15. října 1952 odsouzen k 10 letům vězení za protisovětskou agitaci v kolonii, pomlouvačné básně a pokus o útěk z kolonie. Jeho další pobyt ve vězeňských zařízeních není dosud doložen dokumenty MVD až do okamžiku jeho propuštění z Angarlagu v červnu 1956. Z dokumentů Vojenské rady Nejvyššího soudu SSSR, která řešila odvolání Leonida a jeho dvou přátel, je možné vyčíst, že v říjnu 1954 odeslala rozhodnutí z 30. června 1954 o snížení trestu Alexeji Kijovičovi (z 25 let na 10) do Rečlagu, Aleksandru Čurgovičovi (z 25 let na 10) do Kamišlagu a Leonidu Dohovičovi (z 10 let na 6) do I. zvláštního oddělení UMVD Irkutské oblasti. Dle vlastních slov byl Leonid po druhém rozsudku etapován do Rečlagu, kde se koncem léta 1953 zúčastnil táborového povstání. Po jeho potlačení byl vězněn v Angarlagu. Na záruku rodiny byl 6. června 1956 propuštěn na svobodu. Jeho spolužák A. Kijovič byl z Rečlagu propuštěn 7. září 1954, A. Čurgovič z Kamyšlagu 24. února 1955.
Leonid Dohovič se 26. června 1956 vrátil do Užhorodu. 4. března 1957 se v rámci programu slučování rodin přestěhoval s matkou a sestrami za otcem do Československa do Děčína. Vystudoval zde zdravotní školu a stal se zubním technikem v Ústí nad Labem. Podílel se na obnovení, založení a vedení řady ukrajinských pěveckých souborů mj. v Praze a Karlových Varech. V roce 1963 se přestěhoval do Prešova. Od roku 1971 žije v Košicích, kde je stále jedním z hlavních hybatelů ukrajinské kultury.

Vasil Hajdur (1919–2015)

Z gulagu přes Buzuluk do Prahy. Futura, 2011

Vězněn v letech 1940–1942: Nadvirna, Poltava, Charkov, Ivděllag

Vasil Hajdur se narodil 24. června 1919 v obci Nižní Seliště nedaleko Chustu na Podkarpatské Rusi. Jeho otec se živil jako tesař a společně s matkou obhospodařovali i malou usedlost. Po ukončení obecné školy si malý Vasil začal přivydělávat na opravě místních silnic a vypomáhal rodičům v hospodářství. Tímto způsobem se živil až do roku 1940, kdy měl být odveden do maďarské armády. Branná povinnost se po maďarské okupaci zbývající části Podkarpatské Rusi v březnu 1939 postupně vztahovala i na všechny zletilé Rusíny. Se čtyřmi kamarády z rodné vsi, rovněž ohroženými odvodem, se proto v létě roku 1940 rozhodli k útěku do Sovětského svazu. Maďarsko-sovětskou hranici překročili 15. července 1940, ihned za ní však byli zadrženi sovětskou pohraniční hlídkou. Nejdříve je věznili v Nadvirně, kde prodělali i první výslechy. Po třech měsících byl Vasil Hajdur přemístěn do větší věznice v Poltavě. Tam ho v říjnu 1940 za ilegální přechod hranice odsoudili ke tříletému pobytu v nápravně pracovních táborech. Kvůli zdravotním problémům nemohl být ihned deportován a vyhnul se tak transportu na vzdálenou Kolymu. Po vyléčení byl přesunut do vězení v Charkově, odkud ho v prosinci roku 1940 deportovali do pracovního lágru Talica (součást Ivděllagu) poblíž Sverdlovska (dnes Jekatěrinburg) na středním Uralu. Vězni zde pracovali převážně v lesích, kde těžili a zpracovávali dřevo, anebo v místní cihelně. V tomto lágru strávil Vasil Hajdur bezmála dva roky. Propuštění se dočkal koncem roku 1942, tedy téměř rok poté, co se sovětská vláda zavázala k amnestii pro vězněné československé občany, kteří vstoupí do formující se Československé vojenské jednotky v Buzuluku. Vasil Hajdur byl odveden 10. ledna 1943 a po krátkém výcviku přidělen k 3. četě 2. pěší roty. Již v březnu 1943 se zúčastnil prvního bojového nasazení československého praporu v bitvě u Sokolova. V dalších válečných letech bojoval i u Kyjeva, Bílé Cerekve a na dalších bojištích, v září 1944 byl během dukelské operace dvakrát raněn. Po vyléčení ho zařadili k 2. dělostřeleckému pluku a podílel se i na osvobozování Slovenska a Moravy. Válka pro něj skončila v květnu 1945 v Kroměříži. Po válce si doplnil vzdělání v jednoročním kurzu na reálném gymnáziu v Praze a v roce 1946 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. V československé armádě poté sloužil až do odchodu do důchodu. Vasil Hajdur zemřel 2. září 2015 v Táboře.

Jan Ihnatík (*1922)

Smrt čekala všude. Město Havířov, 2019

Vězněný v letech 1940–1943: Skole, Stryj, Umaň, Starobělsk, Uchtižemlag

Jan Ihnatík se narodil 1. března 1922 v obci Poroškovo na Podkarpatské Rusi. Po absolvování obecné školy studoval dva roky střední stavební školu v obci Tuří Remety a současně vypomáhal rodičům s jejich malým hospodářstvím. Maďarská okupace zbývající části Podkarpatské Rusi v březnu 1939 ho stejně jako další vrstevníky postavila před povinný výcvik v maďarských oddílech předvojenské přípravy Levente. Ovlivněn místními komunisty a jejich zprávami o „sovětském ráji na zemi“, a rovněž i hrozbou branné povinnosti v maďarské armádě, rozhodl se spolu se dvěma přáteli utéct do Sovětského svazu. Hranice přešli počátkem května 1940. Záhy byli zatčeni sovětskými pohraničníky a přemístěni do sběrného tábora ve Skole, kde se tísnilo již několik desítek uprchlíků. Provizorní tábor pro tolik utečenců nestačil, a velká část jich proto byla převezena do věznice ve Stryji, kde probíhaly hlavní výslechy. Poté byli deportováni přes vězení v Umani do Starobělsku, kde byli v „rychlých procesech“ odsuzováni k nepodmíněným trestům. Jan Ihnatík dostal za ilegální přechod hranic obvyklý trest ve výši tří let v nápravně pracovních táborech. Začátkem roku 1941 jej pak s dalšími odsouzenci deportovali do jednoho z pracovních lágrů u města Uchta. Vězni zde stavěli základy táborových domů, káceli stromy v okolních lesích, vypomáhali při senosečích apod. Po několika měsících byli většinou Poláci a Rusíni transportováni do vzdálených lágrů na severu Ruska. Jan Ihnatík měl štěstí, seznámil se s táborovým lékařem, který mu pomohl předstírat úraz, čímž se obávanému transportu vyhnul. Navíc byl z rozhodnutí táborového vedení umístěn na výpomocnou práci do nedalekého učňovského řemeslnického střediska. Zde se dostal i k větším porcím stravy, což představovalo jednu z důležitých podmínek přežití. V této výhodné pozici nakonec setrval až do svého propuštění na začátku roku 1943. U Československé vojenské jednotky v Buzuluku se hlásil 13. února 1943. Po základním výcviku absolvoval poddůstojnickou školu a následně dělostřelecké učiliště v Irbitu. V dalším průběhu války se pak jako příslušník dělostřeleckého pluku zúčastnil celého tažení československého armádního sboru v Sovětském svazu a podílel se i na osvobozování Československa. Během bojů byl několikrát zraněn. Po válce zůstal až do penze v armádě a působil u mnoha vojenských útvarů především na Moravě. Ještě v roce 2019 byl aktivním předsedou Jednoty československé obce legionářské v Havířově.

Michal Izaj (1921–2013)

Příběhy mého života. Československá obec legionářská, 2011

Vězněn v letech 1940–1943: Nadvirna, Stanislavov, Lvov, Kyjev, Charkov, Intinlag

Michal Izaj se narodil 12. prosince 1921 v Kričevu na Podkarpatské Rusi. Do obecné školy chodil v Chustu, později si kromě práce na rodinném hospodářství přivydělával manuální prací nebo opravami střelných zbraní. Po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi v březnu 1939 musel na podzim nastoupit do oddílů maďarské polovojenské organizace Levente. Zúčastnil se však pouze tří cvičení a spolu s dalšími sedmi Rusíny uprchl na polské území, tehdy již okupované Sovětským svazem. Uprchlíci směřovali do Krakova, kde se hodlali připojit k Českému a Slovenskému vojenskému legionu. Ve městě Vorochta byli zatčeni příslušníky NKVD. Následovaly výslechy a převezení do Rafajlova, kde Sověti soustřeďovali zadržené rusínské uprchlíky. Zhruba po týdnu je pohraniční hlídky odvedly na hranice s tím, že se mají vrátit domů. V rodné obci se Michal Izaj skrýval před Maďary na samotě u příbuzných. Vedle trestu za zběhnutí z Levente mu teď hrozila i perzekuce maďarské policie kvůli jeho předešlým opravám zbraní. Po čase proto znovu kontaktoval Rusíny, kteří plánovali útěk do SSSR, a koncem června 1940 se podruhé vydal přes hranice. Skupinku znovu zatkla sovětská pohraniční hlídka a převezla je do věznice v Nadvirně. Po několika týdnech putovali zadržení běženci do Stanislavova, kde byl Michal Izaj 10. února 1941 odsouzen za ilegální překročení hranic na tři roky v pracovních táborech. Společně s dalšími odsouzenými byl deportován do věznice ve Lvově a dále do Kyjeva a Charkova. Odtud pokračovali vlakem do Kotlasu a střídavě vlakem, lodí i pěšky do Kožvy. Skupina Michala Izaje pracovala v selchozlagu (zemědělském táboře) Kedrovyj Šor u řeky Pečory, který spadal pod Intinlag. Z lágru byl Michal Izaj propuštěn až téměř rok po vyhlášení amnestie pro československé občany. Dne 4. ledna 1943 se vydal k Československé vojenské jednotce v Buzuluku, kde byl 24. ledna 1943 odveden. Prodělal výcvik v Novochopersku, poprvé zasáhl do bojů u Kyjeva, bojoval i u Bílé Cerekve. Při postupu na Dukle byl těžce zraněn a po vyléčení se již do dalších bojů neúčastnil. Začátkem dubna 1945 krátce sloužil v osobní stráži prezidenta Edvarda Beneše během jeho pobytu v Košicích. Po válce se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti a usadil se v Kněževsi na Rakovnicku. V 60. letech odešel do předčasného invalidního důchodu. Michal Izaj zemřel 28. května 2013.

Evžen Lieberman (*1922)

MUKL – muž určený k likvidaci. Rukopis vzpomínek v archivu ÚSTR

Vězněný v letech 1946–1948: Užhorod, Uchtižemlag

Evžen Lieberman se narodil v roce 1922 v podkarpatské obci Sjurte, kde vyrůstal v židovské obchodnické rodině. Spolu se svým bratrem Hermanem byl v roce 1943 zavlečen do maďarských pracovních táborů. To jim však zachránilo život, zbytek jejich rodiny zahynul v nacistických koncentrácích. Po osvobození se Evžen Lieberman přestěhoval do Užhorodu a v dubnu 1946 se oženil s Elizavetou Šumbergerovou (*1929), jednou z mála navrátivších se z Osvětimi. V roce 1945 stihl optovat pro československé občanství, jeho manželce již opce nebyla umožněna. Proto se rozhodli k ilegálnímu odchodu z tehdy již sovětské Zakarpatské Ukrajiny k příbuzným do rumunského Satu Mare, odkud chtěli pokračovat do Československa. Společně s nimi zamýšlel utéct před sovětskou mocí i Liebermanův přítel ze Sjurte obuvník Arpád Elkovič (*1908) se svou ženou Olgou Elkovič (*1927), která přežila holocaust v táboře Bergen-Belsen. Dne 27. října 1946 byly oba manželské páry v nočních hodinách zatčeny sovětskými pohraničníky asi osmdesát metrů od rumunské hranice nedaleko vesnice Černy a předány orgánům NKVD. Elizavetu vzhledem k těhotenství po několika měsících z vazby propustili. Evžen Lieberman byl obviněn z organizování skupinového přechodu hranic a o rok později na Štědrý den roku 1947 odsouzen vojenským tribunálem v Užhorodě ke třem rokům vězení. Prožil je v táborech Gulagu v okolí severské Uchty v Komijské autonomní sovětské socialistické republice. K nuceným pracím byl odsouzen i jeho přítel Arpád Elkovič, jenž se ze sovětských lágrů nikdy nevrátil. Evžen Lieberman se propuštění dočkal. Nejprve byl deportován do Polska, odkud s pomocí American Jewish Joint Distribution Committee (JOINT) ilegálně přešel do Československa, kde si zlegalizoval pobyt a znovu se setkal s manželkou i se svým do té doby pro něj neznámým synem. V Československu se Lieberman zapojil do podzemních aktivit Židovské obce a JOINTu, spočívajících hlavně v převádění židovských uprchlíků z komunistických zemí střední Evropy do Rakouska, odkud pokračovali do Palestiny. Na této činnosti se podílel i jeho bratr Herman. Po odhalení a zatčení bezpečnostními orgány byl Herman utýrán k smrti ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni, Evžena Liebermana odsoudili k sedmiletému trestu vězení. Po propuštění mu bylo roku 1965 povoleno vycestovat se synem do Izraele. Ještě před odjezdem v Praze sepsal své vzpomínky, rukopisMUKL – muž určený k likvidaci.

Egon Morgenstern (1914–2016)

Přežil jsem peklo Gulagu. Nakladatelství P3K, 2015

Vězněný v letech 1939–1945: Vilnius (Lukiška), Pečorlag, Karlag

Egon Morgenstern se narodil 27. července 1914 v židovské rodině ve Fryštátě. Kvůli tíživé sociální situaci nedokončil základní školní docházku a od 14 let pracoval jako číšník. V roce 1936 nastoupil základní vojenskou službu. V červnu 1939 společně se sestrou Fankou a mladším bratrem Arminem uprchli do Polska. Na československém konzulátu v Krakově se přihlásil jako dobrovolný voják. Za několik dnů byl ale zatčen polskou policií a odvezen do krakovské věznice, kde strávil několik týdnů. I bez dokladů, které mu policie zabavila, hodlal dojet do Rigy a odtud přes moře do Švédska. V tehdy již sovětském Dvinsku (dnešní Daugavpils) byl zatčen. Po čtyřech měsících výslechů a obviňování z ilegálního vstupu na území SSSR ho ve vilniuské věznici Lukiška odsoudila tzv. trojka (mimosoudní orgán) za ilegální přechod hranic a špionáž na pět let v pracovních táborech. Po týdnech strastiplné cesty vlakem se Egon Morgenstern v březnu 1940 octl v Kotlasu, odkud trestanci pokračovali pěším pochodem. Téměř po měsíci dorazili na pusté místo, kde museli nejprve vybudovat jeden z táborů Pečorlagu. Posléze pracovali v krutých podmínkách na stavbě železniční tratě z Kotlasu do Vorkuty. Sovětská amnestie pro československé občany se Egona Morgensterna odsouzeného za špionáž a bez jakýchkoliv dokladů netýkala. Z Pečorlagu byl v dubnu 1943 deportován do dalšího lágru u kazachstánského Akťubinsku, kde se v červenci 1945 dočkal propuštění. Nesměl však opustit tuto oblast a musel se pravidelně hlásit na policii. Ve vyhnanství pracoval jako řidič zemědělského kombinátu, po čase přešel ke geologickému průzkumu. Odtud se mu podařilo uprchnout a po dobrodružném putování dorazil do Moskvy. Bez souhlasu sovětských úřadů ale nemohl opustit území SSSR, a zůstal proto v Sovětském svazu. Československo poprvé navštívil až v roce 1960, povolení k trvalému pobytu však nedostal. V témže roce se přestěhoval do Vilniusu a až do odchodu do penze se živil jako malíř pokojů. Povolení k trvalému pobytu v Československu obdržel až po roce 1989. V přestěhování mu však bránil špatný zdravotní stav jeho manželky. Egon Morgenstern zemřel ve Vilniusu v roce 2016.

František Polák (1889–1971)

Zrcadlo sovětského žaláře. Vlastním nákladem, New York 1955

Cestou ze sovětského koncentráku. Vlastním nákladem, New York 1959

Jak žili a umírali sovětští otroci. Vlastním nákladem, New York 1960

Sedm let v Gulagu – sebrané memoáry F. Poláka. Ústav pro studium totalitních režimů, 2015

Vězněn v letech 1939–1947: Moskva (Lefortovo, Butyrka), Norillag, Unžlag

František Polák se narodil 27. prosince 1889 v Hostomicích u Příbrami. Studoval práva na Karlově univerzitě, za první světové války padl do ruského zajetí. V Rusku posléze vstoupil do československého zahraničního vojska, do vlasti se vrátil v prvním transportu legionářů. Po návratu dokončil v červnu 1920 studia doktorátem z práv a věnoval se obhajobě dělníků a komunistických aktivistů. Na toto téma publikoval řadu odborných prací, vydal ale i propagandistickou brožuru o dobrých podmínkách v sovětských věznicích. V srpnu 1939 uprchl před nacistickou perzekucí do Polska a v Krakově vstoupil do formující se československé vojenské jednotky, která skončila v sovětském zajetí. Na základě udání československých komunistů, kteří jej obvinili z trockismu, byl společně s dalšími osmi vojáky 3. listopadu 1939 zatčen příslušníky NKVD a převezen do moskevské věznice Lubjanka. V jiné moskevské věznici Butyrka byl 16. června 1940 odsouzen za kontrarevoluční činnost k osmi letům těžké práce v táborech Gulagu. Poté byl transportován do Norillagu, kde následující rok a půl pracoval v dolech, na stavbách silnic a na odklízení sněhu. Dne 17. ledna 1942 byl na základě amnestie propuštěn a odeslán k Československé vojenské jednotce do Buzuluku. Vzhledem k tomu, že se odmítl podílet na prosovětské osvětě československého vojska, opět upadl v nemilost u československých komunistů i sovětských bezpečnostních orgánů. Na konci roku 1942 byl za přispění Ludvíka Svobody spolu s třemi dalšími Čechoslováky zatčen příslušníky NKVD a v Moskvě odsouzen za protisovětskou činnost k pěti letům v pracovních táborech Unžlag. Propuštění se dočkal až 5. prosince 1947. Fyzicky a psychicky vyčerpaný se vrátil 7. března 1948 do Československa, kde právě proběhl komunistický puč. Začátkem září 1948 proto opět zamířil do emigrace. Nejprve pobýval v Německu, kde v roce 1949 začal s pomocí Pavla Tigrida informovat západní veřejnost o sovětských táborech. O rok později vystoupil jako svědek v pařížském procesu Davida Rousseta s komunistickým časopisem Les Lettres françaises. V dubnu 1951 se přestěhoval do USA, odkud neúnavně upozorňoval svět na represivní charakter sovětského zřízení a existenci táborů Gulagu. Kromě rozhovorů pro média a veřejných diskusí vystoupil i na půdě OSN. Až do penze se živil jako uklízeč a noční hlídač, což mu nezabránilo, aby vlastním nákladem vydal koncem 50. let své publikace. František Polák zemřel 15. dubna 1970 ve městě Coxsackie ve státě New York. Jeho souborné dílo vydal v roce 2015 Ústav pro studium totalitních režimů.

Jan Demčík (1913–2005)

Můj útěk do gulagu. Vzpomínky literárně upravil Karel Richter. Česká expedice, 1995

Vězněn v letech 1940–1942: Stanislavov, Poltava, Charkov, Vorkutlag, Orenburg

Jan Demčík se narodil 15. února 1913 v podkarpatské obci Voloské. Po ukončení obecné školy absolvoval hospodářskou školu v Mukačevu. Společně s kamarády V. Romanem (*1920) a. Baganičem (*1914) utekli 13. srpna 1940 před maďarskou perzekuční politikou do Sovětského svazu. Po překročení hranice se místo azylu dočkali věznění a výslechů. Jan Demčík byl 7. dubna 1941 v Charkově odsouzen za ilegální přechod hranice na tři roky nucených prací. Z Charkova byl odeslán do jednoho z lágrů Vorkutlagu, kde se podílel na stavbě železnice Kotlas–Vorkuta. Kvůli celkovému vyčerpání organismu i nedostatku vitaminů brzy vážně onemocněl a strávil několik týdnů v táborové nemocnici, kde se kvůli nedostatku medikamentů pacienti léčili naklíčeným hrachem. Po amnestii v roce 1942 týkající se československých vězňů v Gulagu byl Jan Demčík převezen do Džambulu na doléčení a poté odeslán k československé jednotce v Buzuluku. Cestou ho však opět zatkli příslušníci NKVD a k československému vojsku byl propuštěn až po dalších peripetiích spojených s výslechy. Demčíkův kamarád A. Baganič, který s ním utekl do SSSR, zemřel ve Vorkutě 10. prosince 1942. Třetí kamarád V. Roman byl o čtyři dny později propuštěn a odeslán k Československé vojenské jednotce do Buzuluku. Jana Demčíka v Buzuluku odvedli 12. června 1943. Jako velitel tankového praporu se zúčastnil dukelské operace a následně i bojů o Ostravu. Po válce zůstal v československé armádě až do srpna 1968, kdy vystoupil na protest proti sovětské okupaci. Své zážitky ze Sovětského svazu Jan Demčík sepsal, mohly však být publikovány až po pádu komunistického režimu. Jan Demčík zemřel roku 2005.

Karel Goliath (1901–1985)

Zápisky ze stalinských koncentráků. Exilové nakladatelství Index, Köln 1986

Vězněn v letech 1939–1955: Moskva (Lubjanka, Butyrka), Uchtižemlag, Sevželdorlag, Karlag, Tagillag

Karel Goliath se narodil 10. září 1901 v Jičíně v politicky angažované rodině. V patnácti letech vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické a aktivně se podílel na vzniku Komunistické strany Československa v roce 1921, jejímž byl zakládajícím členem. Studoval historii a filozofii v Berlíně a práva v Praze, nakonec se stal advokátem. Roku 1927 komunistickou stranu opustil v reakci na její bolševizaci. V den vstupu německých vojsk do Československa v březnu 1939 byla v jeho ostravském bytě provedena domovní prohlídka. Goliath se stačil ukrýt a koncem června 1939 prchl do Krakova. Začátkem srpna 1939 v Bronovicích vstoupil do vznikající československé zahraniční jednotky. Jeho rodiče i bratr, kteří zůstali v okupované vlasti, zemřeli v nacistických koncentračních táborech. Vojenská jednotka zformovaná z československých uprchlíků, tzv. Český a Slovenský legion, byla po rozdělení Polska nacistickým Německem a Sovětským svazem v září 1939 Sověty internována v Kamenci Podolském. Již 3. listopadu 1939 Goliatha na základě udání a prověrek zatkli společně s dalšími dvaceti vojíny příslušníci NKVD. Goliath byl odvezen do moskevské věznice Lubjanka, kde ho koncem července 1940 za protisovětské názory odsoudili (výše trestu není známa) k práci v Gulagu. Po několika dnech v etapní moskevské věznici Butyrka byl 5. srpna 1940 odvezen do Uchtižemlagu na severu Ruska. Zde těžce onemocněl, a proto byl přemístěn do nedalekého tábora Kyltovo (součást Sevželdorlagu). V lednu 1942 byl na základě amnestie propuštěn do vznikající Československé vojenské jednotky v Buzuluku, kde se hlásil 12. února 1942. V prosinci 1942 byl ale opět zatčen, odvezen do Moskvy a znovu odsouzen za „protisovětskou činnost a trockismus“ k dalším pěti letům nucených prací. V roce 1949 byl odsouzen potřetí, tentokrát na deset let. Trest si odpykával v táborech Gulagu Karlag a Tagillag. Celkem strávil v sovětských pracovních táborech bezmála 17 let. Propuštění na svobodu se dočkal v roce 1955. Po návratu do Československa v listopadu 1955 otevřeně kritizoval politické poměry a dožadoval se odškodnění za léta strávená v sovětských lágrech. Svou neúnavnou snahou o spravedlnost se dostával do konfliktu s totalitním režimem. Byl proto opět pronásledován, na několik měsíců byl protiprávně umístěn do psychiatrické léčebny a nebyl mu přiznán starobní důchod. Karel Goliath zemřel v roce 1985 v Ostravě. Jeho kompletní neuspořádané vzpomínky se nacházejí v pozůstalosti uložené v Archivu Národního muzea v Praze.

Josef Klička (1889–1957)

Žil jsem v SSSR. Orbis, 1942

Neznámé sověty. Orbis, 1944

Vězněný v letech 1937–1940: Novosibirsk, Moskva (Butyrka), Verchněuralsk, Solovecký tábor zvláštního určení

Josef Klička se narodil 16. března 1889 v obci Hraběšín u Čáslavi do rolnické rodiny. Po obecné škole a nižším gymnáziu v Hradci Králové prošel horní odbornou školou v Ostravě, poté pracoval na rodinném hospodářství. Za 1. světové války padl v červnu 1916 do ruského zajetí a jako zajatec stavěl železnici z Jekatěrinburgu do Tobolsku. Na jaře 1918 se oženil s učitelkou Antonií Nikolajevovou a na podzim vstoupil v Omsku do československých legií. Namísto návratu do vlasti se však rozhodl pro život v Sovětském svazu a v lednu 1920 legie opustil. Následně vystřídal celou řadu povolání a SSSR projezdil křížem krážem. V polovině 30. let se dostal do Kuzněcké uhelné pánve u Prokopjevska, kde působil jako vedoucí důlního revíru. V době Velkého teroru byl na základě udání 23. února 1937 zatčen. Po rok a půl trvající vazbě proběhl 26. října 1938 soud v Novosibirsku. Josefa Kličku odsoudil dle vykonstruovaného obvinění za trestný čin vyzvědačství, ničení státního majetku a agitace proti sovětské vládě k 20 letům vězení. Zároveň byla ze Sovětského svazu vyhoštěna jeho žena a děti a odešly do Československa. Klička prošel několika tábory Gulagu, byl i na Soloveckých ostrovech. V roce 1940 byl převezen do Moskvy k přezkoumání případu Nejvyšším vojenským soudem SSSR. V době stalinismu šlo o výjimečnou záležitost, stejně jako v případě následného udělení milosti a vypovězení ze Sovětského svazu. Josef Klička se shodou okolností ocitl na seznamu sestaveném v rámci reciproční výměny politických vězňů mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. V protektorátu se v únoru 1941 setkal se svou rodinou. Zpočátku přežívali ze dne na den, což se změnilo po německém napadení Sovětského svazu, kdy Klička z popudu okupantů publikoval v protektorátním tisku sérii článků s protisovětskou tematikou. V roce 1942 mu v nakladatelství Orbis vyšla brožura Žil jsem v SSSR, kde bolševický režim označuje za hrůzovládu, která pomocí teroru politicky, hospodářsky, kulturně i duchovně rozkládá sovětskou společnost, degraduje mezilidské vztahy i životní úroveň. Přestože text Kličkova nejznámějšího protisovětského pamfletu vychází hlavně z osobních zážitků mnohdy věrně popisujících sovětskou realitu, značně problematickou zůstává skutečnost, že při jeho sepsání běžně a vydatně využíval i propagandistické materiály dodané Němci.
V roce 1944 Orbis publikoval další Kličkovu tematicky totožnou knížku Neznámé sověty. Od června 1942 Josef Klička pracoval v tiskovém oddělení Národní odborové ústředny, v červnu 1943 se stal šéfredaktorem a posléze hlavním tajemníkem pro tisk a propagandu. V lednu 1944 vstoupil i do České ligy proti bolševismu. Po skončení války byl v květnu 1945 zatčen a u Mimořádného lidového soudu v Praze 23. ledna 1947 odsouzen za zločin proti státu dle § 3/1 dekretu prezidenta republiky k 15 letům vězení. Propuštění se dočkal koncem února 1954 na základě amnestie prezidenta republiky. Po návratu z vězení pracoval jako dělník ve skladu, později byl vrátným v n. p. Obchodní domy. Josef Klička zemřel v září 1957.

Vladimír Levora (1920–1999)

Ze stalinských gulagů do Československého vojska. Nakladatelství Hříbal, 1993

Zas tak velká sranda to nebyla. Galerie Klatovy / Klenová, 2020

Ze stalinských gulagů do Československého vojska. GALERIE KLATOVY Galerie Klatovy / Klenová, Ústav pro studium totalitních režimů, 2020

Vězněn v letech 1939–1942: Vorota, Nadvirna, Stanislavov, Poltava, Vorkutlag (tábor č. 2)

Vladimír Levora se narodil 14. července 1920 v obci Křižovice u Klatov. Po základní škole maturoval na gymnáziu, od podzimu 1939 měl studovat na pedagogické fakultě. V té době byl už členem studentské odbojové skupiny v Plzni, která znehodnocovala zásoby ve skladech německé armády. Po prozrazení Vladimír Levora s dalším členem skupiny Vladimírem Ptáčníkem uprchli před Gestapem do Polska, kde na britském konzulátu v Katovicích obdrželi vstupní víza do Anglie. Jejich loď měla odplout 6. září z Gdyně, avšak 1. září 1939 hitlerovské Německo napadlo Polsko a situace obou běženců se rázem změnila. Před postupujícími Němci zamířili na východ země a nechtěně se ocitli v Sovětském svazu, který 17. září 1939 zahájil okupaci východní části Polska. Levora s Ptáčníkem a s dalším utečencem Jaroslavem Bergerem se pokusili proniknout do Rumunska, kde hodlali vstoupit do československých vojenských jednotek. Na hranicích byli zadrženi sovětskými vojáky a odvedeni do Voroty. Přes věznici v Nadvirně byli už bez Ptáčníka transportováni do Stanislavova a nakonec do Poltavy. Ačkoliv Vladimír Levora hranice ilegálně nepřekročil a v Sovětském svazu se octl proti své vůli, v Poltavě byl odsouzen za nelegální přechod hranice ke třem rokům nucených prací. Na podzim 1940 ho deportovali do lagpunktu č. 2 ve Vorkutlagu na severovýchodě Ruska. Vězni tam těžili dřevo či uhlí a stavěli železnici. Od těžké dřiny v mrazivé tundře Levoru zachránily jeho výtvarné schopnosti a stal se táborovým malířem. V listopadu 1942 byl z lágru propuštěn a povolán do formující se Československé vojenské jednotky v Buzuluku. Jako člen kulometné roty bojoval u Sokolova, kde byl vážně raněn. Po vyléčení se zúčastnil dalších bojových operací při osvobozování Československa, za což byl v roce 1944 vyznamenán. V roce 1946 Vladimír Levora odešel z armády a stal se civilním zaměstnancem architektonických ateliérů Asta Plzeň. O rok později vstoupil do KSČ, stranu však záhy opustil. Tehdy začal psát vzpomínky na svůj pobyt v Sovětském svazu. Po únoru 1948 psaní přerušil, rukopis dokončil až v roce 1956. Na základě udání byla u něj provedena domovní prohlídka a příslušníci StB mu při ní rukopis zabavili. Vladimír Levora byl obviněn z šíření pomluv a 24. září 1958 odsouzen za „pobuřování proti republice“ a „hanobení spojeneckého státu“ k 18 měsícům odnětí svobody. Trest si odpykal ve věznicích na Borech a ve Valdicích. Jako malíř (v roce 1951 absolvoval pedagogickou fakultu v Plzni, obor výtvarná výchova) byl poté na volné noze. V 60. letech založil a vedl galerii umění v Klatovech. Začátkem 90. let konečně vydal své vzpomínky na Sovětský svaz. Vladimír Levora zemřel 27. května 1999 v Klatovech.

Štěpán Luťanský (1916–1997)

Pečorlag. Argo, 1999

Vězněný v letech 1939–1942: Stryj, Kirovohrad, Archangelsk, Narjan-Mar, Pečorlag, Vorkutlag

Štěpán Luťanský se narodil 3. srpna 1916 v obci Volosjanka na Podkarpatské Rusi. Vystudoval učitelství v Užhorodě a následně učil na obecné škole ve Volovém. 11. října 1939 se rozhodl k odchodu do Sovětského svazu, kde byl zatčen pohraniční stráží a předán orgánům NKVD. Vyslýchali ho ve věznicích ve Stryji a v Kirovohradu. Přitěžující okolností se mu stala skutečnost, že se zpočátku vydával za člena KSČ a teprve po několika výsleších doznal, že členem strany nikdy nebyl. 20. června 1940 byl odsouzen k pěti letům těžkých prací v Gulagu. Z Kirovohradu byl Štěpán Luťanský transportován vlakem přes Poltavu, Charkov a Moskvu do tranzitního tábora v Archangelsku. Zde byl s dalšími vězni přeložen na loď, které je vezla víc než tisíc kilometrů do tranzitního tábora u osady Narjan-Mar, kde řeka Pečora ústí do Barentsova moře. Odtud se dále plavili do města Pečory a pak šli pěšky do táborové kolonie č. 38, kde byl Štěpán Luťanský nasazen na stavbu železnice Kotlas–Vorkuta. Později ho převedli do „kolonie č. 47, sovchozu Vorkuta na řece Use, a kolonie č. 37“. Propuštění se dočkal 17. prosince 1942. Společně s desítkami dalších československých vězňů zamířil vlakem k Československé vojenské jednotce do Buzuluku. Po strastiplné cestě, během níž jeden z Čechoslováků zemřel, byl Štěpán Luťanský 28. ledna 1943 v Buzuluku odveden. Bojoval na Dukle a účastnil se osvobozování Československa. Po válce krátce vyučoval ruštinu a srbochorvatštinu, v roce 1946 nastoupil na ministerstvo vnitra, kde až do odchodu do důchodu pracoval v účtárně. V 50. letech sepsal své vzpomínky na léta vězení v Gulagu, rukopis ale po návštěvě kolegů ze zaměstnání, kteří jej málem objevili, zničil. Druhý spisovatelský pokus provedl v 60. letech, v období normalizace však i toto dílo ze strachu z domovní prohlídky opět zničil. Finální rukopis vznikl až v 80. letech a dva roky po autorově smrti jeho vzpomínky konečně vyšly. Štěpán Luťanský zemřel 22. února 1997 v Praze.