Michal Demjan (1921–2019)

Vězněn v letech 1940–1942: Skolje, Stryj, Vinnica, Dnětopetrovsk, Ivděllag (tábor Tolochťanka)

Michal Demjan (1921–2019) Michal Demjan se narodil 19. listopadu 1921 v podkarpatské obci Vyšný Verecký (dnes Verchni Vorota) do malorolnické rodiny. Po ukončení obecné školy pracoval na hospodářství svých rodičů. Patřil ke skupině mladých Rusínů (Fedor Ignas, Vasylij Sličko, Simon Demjan, Ivan Javorčák, Vasylij Hryha a Mychajlo Javorčák), kteří po rozpadu Československa utekli koncem března 1940 před maďarským útlakem do Sovětského svazu. Po překročení hranice byli zadrženi sovětskými vojáky a umístěni ve sběrném táboře ve Skolje. O den později z Vyšného Verecký vyrazily za svými syny tři matky, aby je přemluvily k návratu. Ženy (jednou z nich byla i Demjanova matka Nastásie Čubirko) se dobrovolně přihlásily sovětským pohraničníkům, skončily však rovněž ve sběrném táboře. Skupina uprchlíků i s matkami byla posléze transportována do věznice ve Stryji a dále do města Vinnice, kde 2. listopadu 1940 proběhl soud. Mladíci byli odsouzeni za ilegální přechod hranice ke třem letům v táborovém komplexu Ivděllag ve Sverdlovské oblasti, matky (jedna během vyšetřování ve Vinnici zemřela) odvezli do táborového komplexu Karlag v Kazachstánu. Michal Demjan se ocitnul v lágru Tolochťanka, kde kácel stromy, později pracoval jako kuchař. V listopadu 1942 byl podobně jako jeho kamarádi z rodné obce amnestován a propuštěn k československé vojenské jednotce. V Buzuluku jej odvedli 10. ledna 1943 a bez řádného výcviku zařadili do 2. pěší roty 1. polního praporu jako pomocníka střelce lehkého kulometu. Se svou rotou bojoval u Sokolova, kde byl raněn a po vyléčení asi omylem odeslán k Rudé armádě. Během bitvy u Kurského oblouku byl opět zraněn, po pobytu v nemocnici se vrátil k československé jednotce, s kterou prošel dukelskou operací. Matku Nastásii propustili v prosinci 1942, avšak teprve v roce 1944 dostala povolení k odchodu do řad československé armády. Se synem se nakonec setkala na Slovensku. Po válce se vrátila do rodné podkarpatské obce, kde zemřela 13. března 1994. Michal Demjan žil v Československu. Nejprve pracoval jako vězeňský dozorce, od roku 1949 až do penze jako tiskař. Zemřel 29. května 2019.


Vasil Derďuk (1922–2018)

Vězněn v letech 1940–1942: Nadvirna, Stanislavov, Starobělsk, Vorkutlag

Vasil Derďuk (1922–2018) Vasil Derďuk se narodil 6. prosince 1922 v obci Jasiňa na Podkarpatské Rusi, kde se vyučil tesařem. Začátkem roku 1940 musel nastoupit na vojenské cvičení v místním mládežnickém oddílu Levente, ale brzy se dostal do konfliktu s maďarským důstojníkem, jehož s kamarádem Michalem Popjukem (1921) zbili. Před hrozícím trestem se proto rozhodli utéct do Sovětského svazu. Na cestu se vydali 5. srpna 1940, ale již na hranicích je zatkli sovětští pohraničníci a odvezli je do věznice v Nadvirne. Odsud putovali přes další věznice na území Ukrajiny až do Starobělska, kde je 10. února 1941 odsoudili ke třem letům nápravně-pracovních táborů. Vasil Derďuk si trest odpykával v táborech Vorkutlagu na severu Ruska, kde se v polovině prosince 1942 dočkal propuštění. Následovala několikatýdenní strastiplná cesta k Československé vojenské jednotce do Buzuluku, kde byl 17. února 1943 odveden (podobně jako jeho kamarád M. Popjuk). Při výcviku se těžce zranil, a tak se po vyléčení dostal k dělostřelectvu 1. čs. brigády, s nímž se zúčastnil všech bojů od Kyjeva až do Prahy, v jejichž průběhu byl několikrát lehce zraněn. Po válce, v hodnosti rotného, působil krátce u vojenských jednotek v Žatci a v Podbořanech. Dokonce se pokusil nastoupit na libereckou akademii, ale když po něm vyžadovali vstup do KSČ, odešel v říjnu 1945 do civilu a přestěhoval se do Šumperka, kde pracoval až do důchodu u Československých státních drah. Zemřel 18. května 2018.


Václav Djačuk (1920–2015)

Vězněn v letech 1940–1943: Nadvirna, Stanislavov, Starobělsk, Sevvostlag (tábor Udarnik)

Václav Djačuk (1920–2015) Propustka z Gulagu Václav Djačuk se narodil 10. září 1920 v Rachově na Podkarpatské Rusi a po dokončení škol pracoval jako mlékař. Aby se vyhnul službě v maďarské armádě, přešel společně s přítelem Vasilem Vránou (1916) koncem července 1940 na území okupované SSSR. Již krátce po přechodu byli zatčeni a několik následujících měsíců strávili ve věznicích v Nadvirne, Stanislavově a Starobělsku. Za ilegální přechod hranic padly i v jejich případě dne 5. června 1941 rozsudky tří let nápravně-pracovních táborů. Poté je deportovali do lágrů Sevvostlagu na nechvalně proslulou Kolymu v severovýchodní Sibiři, kde vězni pracovali ve velmi těžkých životních podmínkách ve zlatých a uhelných dolech. Nejdříve tam působil na stavbě letiště nedaleko velkého tranzitního tábora v Magadanu, poté jej odvezli přímo na zlatá naleziště v údolí řeky Kolymy – konkrétně do tábora pojmenovaného jako „Udarnik“. Jednoho dne už ale byl z namáhavé práce natolik vyčerpán, že se pokusil o sebezmrzačení. Díky úrazu ruky si tak mohl na měsíc odpočinout od nejtěžší práce, jeho přítel Vrána však tehdy v důsledku naprostého vyčerpání zemřel. Sám se pak naštěstí dostal mezi padesát nemocných vězňů – „šťastlivců“, kteří dostali povolení na výpomoc v místním kolchozu. Na jaře roku 1943 byl z tábora propuštěn a následovala několikatýdenní strastiplná cesta k Československé vojenské jednotce do Buzuluku. Odveden byl 5. srpna 1943. Po úspěšném absolvování výcviku na sovětském leteckém učilišti ve Vjaznikách byl přidělen k 1. čs. stíhacímu leteckému pluku a jako jeho příslušník se v rámci ostravské operace Rudé armády podílel na osvobozování Československa. Po válce se stal zkušebním pilotem ve Vojenském leteckém a zkušebním ústavu v Praze-Letňanech. V roce 1949 byl však bez udání důvodu z armády propuštěn, nadále mohl pracovat pouze v dělnických profesích. Po roce 1989 se dočkal rehabilitace a v říjnu 2011 mu udělil prezident republiky Václav Klaus Řád Bílého lva. Zemřel 16. března 2015.


Leonid Levko Dohovič (*1935)

Vězněn v letech 1950–1956: Užhorod, Lvov, Archangelsk, Archangelská pracovní kolonie pro mladistvé, Rečlag, Angarlag

Leonid Levko Dohovič (*1935) Leonid Dohovič se narodil 29. září 1935 v Užhorodu do rodiny řeckokatolického faráře Evžena Dohoviče a Annezie, roz. Silvayové. Měl tři sestry: Olivii (*1932), Georgii (*1941) a Editu (*1943). První léta života strávil v obci Vilšinky, poté žil v Linci, kde otec sloužil jako farář. Otec v listopadu 1944 odešel před Sověty do Československa. V roce 1946 se Leonid s matkou a sestrami přestěhoval do obce Turja Remety, kde docházel do školy a ve volných chvílích pracoval v zemědělství. Ve stejném roce utekla sestra Olivie za otcem, který žil v obci Velké Slemence. Ostatní ji měli následovat, ale kvůli obavám ze zatčení pokus o ilegální odchod do Československa vzdali. V letech 1947–1948 musel Leonid žebrat ve vesnicích, aby pomohl uživit matku a sestry. Matka nakonec prodala dům a v srpnu 1948 se kvůli práci a škole přestěhovali do Užhorodu, kde Leonid nastoupil na Střední školu č. 1. Pod dojmem sovětské bídy a útlaku i zpráv o odbojových skupinách v Karpatech se v září 1949 připojil ke spolužákům, kteří založili odbojovou skupinu s názvem Smrt. Jejím iniciátorem byl student užhorodské střední hudební školy Aleksander Čurgovič (1932), který však ze skupiny brzy vystoupil. Novým vedoucím byl zvolen Alexej Kijovič (1935). Přísahu věrnosti skupině složili vedle Leonida také studenti Stěpan Bunda, Josif Takač, Gavril Lavrišin, Jevgenij Vereš, Stěpan Gnatik a Anatolij Belušak. Leonid Dohovič patřil k nejaktivnějším členům – psal protisovětské básně, vyrobil dvě desítky letáků s heslem „Smrt komunismu“ a část jich předal kamarádům ve skupině k distribuci. 8. října 1949 se vloupal do bývalé užhorodské synagogy, kde se nacházel sklad filmového studia Mosfilm. Z rekvizitáře ukradl samopal a dvě dýmovnice, jeho kamarádi odtud odnesli dvě pistole. Se zbraněmi plánovali utéci do Československa k Leonidovu otci a s jeho pomocí dále do USA. Věřili, že brzy vypukne válka mocností a oni po boku americké armády osvobodí Zakarpatí. Dne 2. února 1950 byl Leonid poprvé vyslýchán Státní bezpečností MGB, o 14 dnů později byl společně s A. Kijovičem zatčen a umístěn do věznice MGB č. 1 v Užhorodě. 15. března 1950 byl zatčen A. Čurgovič. 22. května 1950 zasedl vojenský soud, který za vlastizradu, členství v protisovětské organizaci a za masovou agitaci odsoudil Leonida k 10 letům pobytu v nápravě pracovních táborech, A. Kijoviče a A. Čurgoviče jako vedoucí skupiny na 25 let. L. Dohovič byl odeslán etapem přes řadu věznic (ve Lvově, Kyjevě, Charkově, Archangelsku) do Archangelské pracovní kolonie pro mladistvé Ministerstva vnitra Archangelské oblasti (Archangelská TKN UMVD AO) na poloostrově Konvejer na řece Severní Dvina nedaleko Bílého moře. A. Kijovič byl etapován do Rečlagu, A. Čurgovič do Kamyšlagu.
V pracovní kolonii Leonid pracoval v knihovně a docházel do táborové školy. Psal básně pod pseudonymem Jevgenij Karpatskij. Koncem roku 1951 byl iniciátorem vězeňské skupiny, jejímž cílem bylo vyrobit rádio a uprchnout z kolonie. Ve spisu MVD se kromě básní dochovalo rukou kreslené schéma rozhlasového přijímače a nedodělaná mapa Archangelsku a okolí. Leonidovi se rovněž podařilo získat kompas a začal hloubit tunel. Pomáhal mu Ukrajinec Anatolij Prošičev (*1933) a Estonec Kaliju Orav (*1933). Dne 15. června 1952 získal Leonid v táborové škole vysvědčení s vyznamenáním za vynikající prospěch ve všech vyučovaných předmětech. O měsíc později, 18. července 1952, bylo proti němu zahájeno vyšetřování pro antisovětskou agitaci a psaní protisovětských básní v kolonii. Rovněž byl odhalen dvouapůlmetrový tunel, který se mu podařilo vykopat ze školního baráku směrem k pět metrů vzdálenému plotu. Poté byl Leonid převezen do věznice MVD v Archangelsku, kde byl 15. října 1952 odsouzen k 10 letům vězení za protisovětskou agitaci v kolonii, pomlouvačné básně a pokus o útěk z kolonie. Jeho další pobyt ve vězeňských zařízeních není dosud doložen dokumenty MVD až do okamžiku jeho propuštění z Angarlagu v červnu 1956. Z dokumentů Vojenské rady Nejvyššího soudu SSSR, která řešila odvolání Leonida a jeho dvou přátel, je možné vyčíst, že v říjnu 1954 odeslala rozhodnutí z 30. června 1954 o snížení trestu Alexeji Kijovičovi (z 25 let na 10) do Rečlagu, Aleksandru Čurgovičovi (z 25 let na 10) do Kamišlagu a Leonidu Dohovičovi (z 10 let na 6) do I. zvláštního oddělení UMVD Irkutské oblasti. Dle vlastních slov byl Leonid po druhém rozsudku etapován do Rečlagu, kde se koncem léta 1953 zúčastnil táborového povstání. Po jeho potlačení byl vězněn v Angarlagu. Na záruku rodiny byl 6. června 1956 propuštěn na svobodu. Jeho spolužák A. Kijovič byl z Rečlagu propuštěn 7. září 1954, A. Čurgovič z Kamyšlagu 24. února 1955.
Leonid Dohovič se 26. června 1956 vrátil do Užhorodu. 4. března 1957 se v rámci programu slučování rodin přestěhoval s matkou a sestrami za otcem do Československa do Děčína. Vystudoval zde zdravotní školu a stal se zubním technikem v Ústí nad Labem. Podílel se na obnovení, založení a vedení řady ukrajinských pěveckých souborů mj. v Praze a Karlových Varech. V roce 1963 se přestěhoval do Prešova. Od roku 1971 žije v Košicích, kde je stále jedním z hlavních hybatelů ukrajinské kultury.


Michal Fedorko (1921–2016)

Vězněn v letech 1940–1942: Skolje, Stryj, Starobělsk, Vorkutlag

Michal Fedorko (1921–2016) Michal Fedorko se narodil 22. listopadu 1921 v obci Šarkaď na Podkarpatské Rusi a po ukončení obecné školy dokončil ještě třetí ročník gymnázia. K prvnímu útěku do SSSR se odhodlal již v říjnu 1939, ale tehdy jej sovětští pohraničníci ještě vrátili zpět na maďarské území. Po návratu působil jako překladatel u jednoho z oddílů maďarské mládežnické organizace Levente. Podruhé se rozhodl s dalšími pěti vrstevníky překročit sovětské hranice v srpnu 1940, ale tentokráte byli při přechodu všichni zatčeni. Několik měsíců strávili ve věznicích ve Skolje a Stryji, poté je převezli do tranzitního tábora ve Starobělsku, kde Michala 7. dubna 1941 odsoudili za ilegální přechod hranice na tři roky nápravně- -pracovních táborů. Trest si odpykával v jednom z vorkutských lágrů na severu Ruska, kde vězni stavěli elektrárnu a pracovali v uhelných dolech. Podobně jako většina místních trestanců trpěl také silnými omrzlinami. Několikatýdenní pobyt na ošetřovně mu zřejmě zachránil život. Propuštění se dočkal 17. prosince 1942 a odcestoval k Československé vojenské jednotce do Buzuluku, kde byl 17. února 1943 odveden. Po vykonání základního výcviku a dokončení poddůstojnické školy absolvoval v Novochopersku ještě kurs pozorovatelů. Během bojů na východní frontě byl v říjnu a prosinci 1944 raněn a na jaře 1945 povýšen do hodnosti rotmistra pěchoty v záloze. Po válce optoval pro ČSR a zůstal v čs. armádě, kde v různých funkcích působil až do svého odchodu do důchodu. Zemřel 22. června 2016.


Vasil Hajdur (1919–2015)

Vězněn v letech 1940–1942: Nadvirna, Poltava, Charkov, Ivděllag

Vasil Hajdur (1919–2015) Vasil Hajdur se narodil 24. června 1919 v obci Nižní Seliště nedaleko Chustu na Podkarpatské Rusi. Jako námezdný dělník se živil až do roku 1940, kdy měl být odveden do maďarské armády. Se čtyřmi kamarády z rodné vsi, kterým rovněž hrozila tato branná povinnost, se rozhodl utéct do Sovětského svazu. Maďarsko-sovětské hranice ilegálně překročili dne 15. 7., ale ihned poté je zadržela sovětská pohraniční hlídka a odeslala do vězení v Nadvirně, odtud do Stanislavova, kde ho 2. 10. 1940 odsoudili ke tříletému trestu v nápravně- pracovních táborech Gulagu. Kvůli vážným zdravotním problémům se vyhnul transportu na vzdálenou Kolymu. Až po vyléčení jej přesunuli přes Poltavu do vězení v Charkově a odsud v prosinci 1940 deportován do jednoho z pracovních lágrů Ivděllagu (tábor Talica) ve Sverdlovské oblasti na středním Uralu. Vězni zde pracovali převážně v lesích, kde těžili a zpracovávali dřevo, či v místní cihelně. V tomto táboře strávil téměř dva roky. Díky svým nadprůměrným pracovním výkonům byl zařazen mezi „stachanovce“, za což pobíral jistou dobu dokonce finanční odměny. V táboře pracoval i jako kuchař. Propuštění se dočkal 2. 1. 1943 a již 10. 1. jej odvedli. U Sokolova přidělen k posílení 1. pěší roty. V červenci 1943 přemístěn k zdravotní četě 1. pol. praporu, s níž se zúčastnil válečných operací u Kyjeva, Bílé Cerkve až na Duklu, kde v září 1944 zraněn a po vyléčení zařazen ke 2. čs. dělostřeleckému pluku, s nímž se účastnil osvobozování Slovenska a Moravy. V hodnosti četaře dorazil v květnu 1945 se svou jednotkou do Kroměříže. Po válce jej přijala čs. armáda do dobrovolné činné služby v hodnosti rotmistra a v únoru 1947 úspěšně odmaturoval na reálném gymnáziu v Praze. Později působil např. jako velitel ženijního praporu Praha. V čs. armádě zůstal až do důchodu. V roce 2011 vydal své vzpomínky pod názvem Z gulagu přes Buzuluk do Prahy. Vasil Hajdur zemřel 2. září 2015 v Táboře.


Jan Ihnatík (*1922)

Vězněný v letech 1940–1943: Skolje, Stryj, Umaň, Starobělsk, Uchtižemlag

Jan Jan Ihnatík se narodil 1. března 1922 v obci Poroškovo na Podkarpatské Rusi. Po absolvování obecné školy studoval dva roky střední stavební školu v obci Tuří Remety a současně vypomáhal rodičům s jejich malým hospodářstvím. Maďarská okupace zbývající části Podkarpatské Rusi v březnu 1939 ho stejně jako další vrstevníky postavila před povinný výcvik v maďarských oddílech předvojenské přípravy Levente. Ovlivněn místními komunisty a jejich zprávami o „sovětském ráji na zemi“, a rovněž i hrozbou branné povinnosti v maďarské armádě, rozhodl se spolu se dvěma přáteli utéct do Sovětského svazu. Hranice přešli počátkem května 1940. Záhy byli zatčeni sovětskými pohraničníky a přemístěni do sběrného tábora ve Skolje, kde se tísnilo již několik desítek uprchlíků. Provizorní tábor pro tolik utečenců nestačil, a velká část jich proto byla převezena do věznice ve Stryji, kde probíhaly hlavní výslechy. Poté byli deportováni přes vězení v Umani do Starobělsku, kde byli v „rychlých procesech“ odsuzováni k nepodmíněným trestům. Jan Ihnatík dostal za ilegální přechod hranic obvyklý trest ve výši tří let v nápravně pracovních táborech. Začátkem roku 1941 jej pak s dalšími odsouzenci deportovali do jednoho z pracovních lágrů u města Uchta v Komi SSR. Vězni zde stavěli základy táborových domů, káceli stromy v okolních lesích, vypomáhali při senosečích apod. Po několika měsících byli většinou Poláci a Rusíni transportováni do vzdálených lágrů na severu Ruska. Jan Ihnatík měl štěstí, seznámil se s táborovým lékařem, který mu pomohl předstírat úraz, čímž se obávanému transportu vyhnul. Navíc byl z rozhodnutí táborového vedení umístěn na výpomocnou práci do nedalekého učňovského řemeslnického střediska. Zde se dostal i k větším porcím stravy, což představovalo jednu z důležitých podmínek přežití. V této výhodné pozici nakonec setrval až do svého propuštění na začátku roku 1943. U Československé vojenské jednotky v Buzuluku se hlásil 13. února 1943. Po základním výcviku absolvoval poddůstojnickou školu a následně dělostřelecké učiliště v Irbitu. V dalším průběhu války se pak jako příslušník dělostřeleckého pluku zúčastnil celého tažení československého armádního sboru v Sovětském svazu a podílel se i na osvobozování Československa. Během bojů byl několikrát zraněn. Po válce zůstal až do penze v armádě a působil u mnoha vojenských útvarů především na Moravě. Ještě v roce 2019 byl aktivním předsedou Jednoty československé obce legionářské v Havířově.


Michal Izaj (1921–2013)

Vězněn v letech 1940–1943: Nadvirna, Stanislavov, Lvov, Kyjev, Charkov, Intinlag

Michal Izaj (1921–2013) Michal Izaj se narodil 12. prosince 1921 v Kričevu na Podkarpatské Rusi. Do obecné školy chodil v Chustu, později si kromě práce na rodinném hospodářství přivydělával manuální prací nebo opravami střelných zbraní. Po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi v březnu 1939 musel na podzim nastoupit do oddílů maďarské polovojenské organizace Levente. Zúčastnil se však pouze tří cvičení a spolu s dalšími sedmi Rusíny uprchl na polské území, tehdy již okupované Sovětským svazem. Uprchlíci směřovali do Krakova, kde se hodlali připojit k Českému a Slovenskému vojenskému legionu. Ve městě Vorochta byli zatčeni příslušníky NKVD. Následovaly výslechy a převezení do Rafajlova, kde Sověti soustřeďovali zadržené rusínské uprchlíky. Zhruba po týdnu je pohraniční hlídky odvedly na hranice s tím, že se mají vrátit domů. V rodné obci se Michal Izaj skrýval před Maďary na samotě u příbuzných. Vedle trestu za zběhnutí z Levente mu teď hrozila i perzekuce maďarské policie kvůli jeho předešlým opravám zbraní. Po čase proto znovu kontaktoval Rusíny, kteří plánovali útěk do SSSR, a koncem června 1940 se podruhé vydal přes hranice. Skupinku znovu zatkla sovětská pohraniční hlídka a převezla je do věznice v Nadvirne. Po několika týdnech putovali zadržení běženci do Stanislavova, kde byl Michal Izaj 10. února 1941 odsouzen za ilegální překročení hranic na tři roky v pracovních táborech. Společně s dalšími odsouzenými byl deportován do věznice ve Lvově a dále do Kyjeva a Charkova. Odtud pokračovali vlakem do Kotlasu a střídavě vlakem, lodí i pěšky do Kožvy. Skupina Michala Izaje pracovala v selchozlagu (zemědělském táboře) Kedrovyj Šor u řeky Pečory, který spadal pod Intinlag. Z lágru byl Michal Izaj propuštěn až téměř rok po vyhlášení amnestie pro československé občany. Dne 4. ledna 1943 se vydal k Československé vojenské jednotce v Buzuluku, kde byl 24. ledna 1943 odveden. Prodělal výcvik v Novochopersku, poprvé zasáhl do bojů u Kyjeva, bojoval i u Bílé Cerekve. Při postupu na Dukle byl těžce zraněn a po vyléčení se již do dalších bojů neúčastnil. Začátkem dubna 1945 krátce sloužil v osobní stráži prezidenta Edvarda Beneše během jeho pobytu v Košicích. Po válce se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti a usadil se v Kněževsi na Rakovnicku. V 60. letech odešel do předčasného invalidního důchodu. Michal Izaj zemřel 28. května 2013.


Pavel Jacko (1923–2014)

Vězněn v letech 1940–1943: Skolje, Umaň, Starobělsk, Artemivsk, Charkov, Uchtižemlag

Pavel Jacko (1923–2014) Narodil se 26. 11. 1923 v Perečíně na Podkarpatské Rusi. Kvůli šikaně Rusínů v maďarské vojenské organizaci Levente se společně s dvěma kamarády rozhodl 18. 5. 1940 pro útěk do Sovětského svazu, ale u obce Libochory byli zadrženi sovětskými pohraničníky. Přes několik sběrných středisek a věznic se v září 1940 dostali až do Starobělska. Za ilegální přechod hranic 4. 10. 1940 odsouzen ke třem letům nápravně-pracovních táborů Gulagu. Do transportu měl nastoupit již v prosinci, ale protože ještě nedosáhl 18 let, dostal se společně s ostatnímin nezletilými do Artimovska a následně do věznice v Charkově, odkud již jako zletilý „odcestoval“ 7. 2. 1941 s železničním transportem do lágrového komplexu Uchtižemlag. Během následujícího roku a půl prošel několika místními lágry a pracoval převážně na stavbě železniční trati. Koncem roku 1942 začaly odjíždět první transporty propuštěných Čechoslováků i z Uchty. Protože však krátce předtím prodělal oboustranný zápal plic, zůstal zatím v Uchtě. Když se zotavil, odjel 17. 4. 1943 do Buzuluku, kde byl 26. 7. 1943 odveden. Nejdříve absolvoval základní a následně i spojařský výcvik, poté jako spojař zařazen k dělostřelectvu 1. čs. brigády a zúčastnil se bojů o Kyjev až po Bílou Cerkev, kde byl poprvé těžce raněn. Podruhé raněn 15. 9. 1944 na přístupech k Dukelskému průsmyku. Počátkem října se sice vrátil ke svému 1. čs. dělostřeleckému pluku, ale po dvou měsících jej přeložili k 1. čs. náhradnímu pluku. Po odchodu z armády v lednu 1946 nastoupil u SNB a až do důchodu sloužil na různých místech v jižních a západních Čechách ve Zdíkově u Vimperka. Zemřel v roce 2014.


Michal Javorčák (1921–2017)

Vězněn v letech 1940–1942: Skolje, Stryj, Vinnica, Dnětropetrovsk, Ivděllag

Michal Javorčák (1921–2017) Narodil se 19. června 1921 v obci Vyšní Verecky (dnes Verchni Vorota) na Podkarpatské Rusi a po ukončení národní školy pracoval jako dělník. Začátkem dubna 1940 uprchl s Michalem Demjanem a dalšími kamarády do SSSR, o den později se pak za ním vydala i jeho matka Marie, roz. Vekličová (1888). Po překročení hranice však byli všichni zajištěni sovětskými pohraničníky. Přes Skolje byli posláni do vězení ve Striji, odtud do Vinnice, kde je odsoudili za ilegální přechod hranice ke třem letům nápravně-pracovních táborů. Javorčákova matka zde ještě před vynesením rozsudku na následky věznění zemřela. Následovala deportace přes věznici v Dnětropetrovsku do jednoho z pracovních táborů v lágrovém komplexu Ivděllagu na severním Uralu. Během svého věznění zde vystřídal hned několik druhů prací; nejdříve pracoval v lese, dále jako „polní“ kuchař pro celou pracovní četu či jako lágrový holič. Po několika měsících namáhavé práce však onemocněl tak silným zápalem plic, že jej místo léčení převezli do márnice mezi mrtvé vězně. Před jistou smrtí ho zachránil jeden z lékařů, který ho odsud nechal vyvézt a tajně mu aplikoval několik vitaminových injekcí. Po vyléčení byl jako „slabosilka“ (vězeň neschopný těžké práce) přeřazen do baráku lágrových strážců, aby se staral o jejich pohodlí. Propuštěn koncem roku 1942, u Československé vojenské jednotky v Buzuluku sice odveden 2. února 1943, ale krátce poté onemocněl malárií. V Novochopersku ho přidělili k protiletadlovému oddílu 1. čs. brigády, s nímž se zúčastnil bojů od Kyjeva až do Prahy a dosáhl hodnosti rotného. Po válce zůstal v čs. armádě do konce října 1946, kdy nastoupil službu u SNB, kde zůstal až do odchodu do důchodu. Zemřel 4. března 2017.


Vasil Kolbasňuk (1921—2011)

Vězněn v letech 1941—1942: Stanislavov, Vjatlag

Vasil Kolbasňuk (1921—2011) Vasil Kolbasňuk se narodil 11. května 1921 v obci Jasina na Podkarpatské Rusi jako nejmladší z šesti dětí lesního dělníka. Otec Dimitrij zemřel v roce 1937. Rodina byla chudá, a proto musel pracovat již od útlého dětství. Narodil se 11. 5. 1921 v obci Jasiňa jako nejmladší z šesti dětí lesního dělníka. Společně se svými sourozenci Dimitrijem (1916), Ivanem (1915) a Vasillinou Marií (1921) utekl 11. 4. 1941 před maďarskou perzekucí do SSSR. Krátce po překročení hranic byl zatčen pohraniční stráží a poslán do vězení ve Vorochtě, poté do Nadvirně, Stanislavova a Ivarova, kde 11. 12. 1941 odsouzen za nelegální přechod hranic a špionáž na pět let nápravně-pracovních táborů Gulagu. Ve Vjatlagu v severovýchodní části Kirovské oblasti přidělen na otrockou práci v lese. Po čase se mu podařilo vyměnit boty za přízeň táborového předáka, a tak získal méně namáhavou práci – údržbu stájí. Propuštění se dočkal 14. 12. 1942 a 2. 1. 1943 odvodu u čs. voj. jednotky v Buzuluku. Po základním výcviku zařazen u pěchoty 1. čs. brigády. Při bombardování u Kyjeva utrpěl zlomeninu klíční kosti pravé ruky. Ve funkci velitele pěšího družstva se účastnil bojů u Vasilkova, Rudy a Bílé Cerkve. V Rovně absolvoval poddůstojnickou školu a stal se velitelem pěší čety. Při dobývání kóty 534 byl 15. 9. 1944 těžce raněn. Po válce a vyléčení nastoupil v roce 1946 službu u Sboru národní bezpečnosti, kde sloužil do roku 1955. Dále se živil jako topič a řidič u ČSAD. V roce 1968 na protest proti okupaci Československa vystoupil z KSČ a v roce 1976 odešel do důchodu. Zemřel v roce 2011 v Karlových Varech.


Jiří Kopinec (1921—2014)

Vězněn v letech 1939—1943: Skolje, Stryj, Starobělsk, Vorkutlag

Jiří Kopinec (1921—2014) Jiří Kopinec se narodil 19. 6. 1921 v Imstičevu na Podkarpatské Rusi, kde jeho otec Štefan hospodařil a provozoval bednářskou živnost. Když 18. 3. 1939 Maďarsko obsadilo zbytek Podkarpatské Rusi, dohodl se s třemi přáteli, že odejdou do Sovětského svazu, aby nemuseli sloužit v polovojenských oddílech Levente. Po hřebenech Karpat vyrazili již 22. 8. 1939 k 80 kilometrů vzdálené hranici, kde byli druhý den u Jelenkovatého zatčeni sovětskou pohraniční stráží. Vězněn byl nejprve v Skole, po šesti týdnech převezen do věznice ve Stryji, poté do Starobělska, kde 18. 4. 1941 odsouzen za nelegální přechod hranice na tři roky nápravně-pracovních táborů Gulagu. Odtud vlakem a lodí odtransportován do Vorkutlagu, kam dorazil 12. 7. 1941. Nejprve jej zařadili do stavební brigády budující nový tábor, později pracoval na stavbě železničního mostu přes řeku Vorkutu. V táboře onemocněl a strávil několik týdnů v nemocnici. Vysvobození mu přinesla amnestie pro čs. státní příslušníky a 12. 1. 1943 jej odeslali do kazašského Džambulu, kde pracoval ve skladě. Dnem 14. 6. 1943 byl v Novochopersku jako nováček vtělen do 1. čs. brigády a po výcviku přemístěn k její ženijní rotě. Na frontě se zúčastnil bojů od Kyjeva až do Prahy a postupně zastával funkce velitele družstva, zástupce velitele čety a naposledy výkonného rotmistra ženijního praporu v hodnosti rotmistra. Po válce byl ponechán v činné službě; v březnu 1948 se stal kandidátem KSČ a o rok později byl přijat za důstojníka z povolání v hodnosti podporučíka. Postupně dosáhl hodnosti podplukovníka a v lednu 1978, když splnil podmínky nároku na starobní důchod, byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání. Ze třech kamarádů, s nimiž utekl do SSSR, se propuštění z Gulagu a přijetí do čs. voj. jednotky v SSSR dočkal jen Petr Seninec (1919); Michal Danilo (1915) zemřel 27. 1. 1942 v jednom z lágrů Unžlagu a o osudu posledního z nich Šaula Ackermana (1920) zůstala ve spisu NKVD jen poslední zpráva o jeho transportu 16. 6. 1942 do lágrů Sevostlagu na Kolymě. Jiří Kopinec se po válce usadil se v Terezíně, s manželkou Miluší měl tři děti. Zemřel 17. července roku 2014.


Gréta Koutná (1921–2013)

Vězněna v letech 1941–1942: Verchnij Uralsk

Gréta Koutná (1921–2013) Gréta (Markéta) Koutná, rozená Kohnová, se narodila 22. března 1921 v židovské rodině v Oseku u Duchcova. Otec byl klenotníkem v Teplicích, kde Gréta vychodila obecnou i měšťanskou školu. V září 1938 Kohnovi uprchli před nacisty ze Sudet do Prahy s cílem, dostat se co nejdříve do Velké Británie. Potřebná povolení k odjezdu ale nezískali včas a po nacistické okupaci zbytku Čech a Moravy v březnu 1939 odjeli přes Těšínsko do Katovic. Zde se Gréta seznámila s Otou Červínem, za něhož se brzy provdala. Kohnově rodině se nepodařilo odjet včas do Velké Británie ani z Polska a po nacistickém útoku 1. září 1939 zamířili dále na východ. Měli v plánu usadit se mezi volyňskými Čechy, kteří však imigranty z vlasti nepřijali. Gréta s mužem pokračovali do Lvova, avšak během cesty Ota Červín zahynul při bombardování. V tehdy již sovětském Lvově Gréta zpočátku přežívala nelegálně, živila se například obchodem s cigaretami. Shodou příznivých okolností začala závodně plavat za tamní plavecký spolek a našla si práci účetní, čímž získala povolení k pobytu v SSSR. Obdobné štěstí ale neměl její otec, jenž byl při jedné razii NKVD ve Lvově zatčen jako nelegální imigrant a odvlečen do pracovního lágru u finských hranic, kde záhy zemřel. Gréta se dvěma přáteli po čase opustila Lvov a začala pracovat jako pokladní na letišti poblíž Tarnopolu. Zde ji v červnu 1941 zastihl útok nacistického Německa na Sovětský svaz. Při útěku z Tarnopolu před postupujícím Wehrmachtem byla zatčena orgány NKVD, a poněvadž u sebe neměla doklady, po několika výsleších ji obvinili ze špionáže. Následně byla deportována s dalšími ukrajinskými a polskými vězenkyněmi do Čeljabinsku, odkud šly pěšky až do městečka Verchnij Uralsk. V místním vězení se šest měsíců tísnila v přeplněných celách zhruba stovka vězeňkyň. Na konci roku 1941 Sověti začali propouštět Polky do nově se tvořící polské armády v SSSR. V lednu 1942 se dočkala osvobození i Gréta a s propuštěnými Polkami zamířila do Střední Asie k tamní polské vojenské jednotce, kde ji kvůli židovskému původu ale odmítli přijmout. Naštěstí se dozvěděla, že v Buzuluku vzniká československá vojenská jednotka. Po strastiplné cestě dorazila do Buzuluku, kde po odvodu pracovala ve štábu. V dalších válečných letech prošla několika funkcemi od zapisovatelky u odvodní komise, přes oddělení osvěty a redakci Denních zpráv Čs. vojenské jednotky v SSSR, až po pomocnici přednosty osobního a organizačního oddělení štábu 1. čs. armádního sboru v SSSR.
U přijímací a odvodní komise se seznámila se svým druhým manželem štábním kapitánem Jakubem Koutným, v roce 1944 se vzali v Novochopersku. Mimo funkci předsedy přijímací a odvodní komise Koutný pracoval i jako redaktor časopisu Naše vojsko a přednosta 4. odd. 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Vedle generála Heliodora Píky se velkou měrou zasloužil o osvobození československých občanů vězněných v sovětských pracovních lágrech, což se oběma mužům stalo po únoru 1948 osudným.
Z československé armády odešla Gréta Koutná na vlastní žádost v roce 1949 v hodnosti nadporučíka. Na základě povolení ministra národní obrany Ludvíka Svobody odjela v březnu 1949 do Izraele, kam ji měl brzy následovat i manžel. Jakub Koutný byl však krátce před odjezdem zatčen a odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu 25 let těžkého žaláře. Zemřel v Leopoldově v roce 1960. Později byl rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam. V roce 1964 se Gréta Koutná přestěhovala do USA, kde nejprve pracovala u krejčovských firem a později u telefonní společnosti New York Telephone Company. Po roce 1989 se natrvalo vrátila do Československa, v roce 1998 byla povýšena do hodnosti plukovníka ve výslužbě. Gréta Koutná zemřela v Praze 8. ledna roku 2013.


Egon Morgenstern (1914–2016)

Vězněn v letech 1940–1945: Vilnius (věznice Lukiška), Pečorlag, Akťubinsk, vyhnanství v Kazachstánu

Egon Morgenstern (1914–2016) Egon Morgenstern se narodil 27. července 1914 ve Vídni v početné židovské rodině, vyrůstal však ve Fryštátě (dnes součást Karviné) a Lošticích. V dospělosti se živil jako číšník, na konci 30. let absolvoval vojenskou prezenční službu v československé armádě. Po nacistické okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 prchá se svými sourozenci před nacistickým pronásledováním do Polska, kde byl brzy zatčen. Propuštění z polského vězení dočkal až těsně před vypuknutím 2. světové války, následně odchází do Lotyšska, kde se pohybuje bez dokladů, a proto je znovu zadržen. Po sovětské okupaci pobaltských států v roce 1940, ho přemístili do věznice Lukiška ve Vilniusu, kde ho posléze odsoudili pro špionáž na 5 let nápravně-pracovních táborů. Vězněn byl v táborech Pečorlagu na severu Ruska, od roku 1943 pak v jednom z táboru u města Akťubinsk (dnes Aktobe) v Kazachstánu. Přežít se mu podařilo pouze shodou šťastných náhod. Propuštění se dočkal až v červenci 1945, následovalo ale ještě nucené vyhnanství v Kazachstánu. Odsud se mu brzy podařilo uprchnout, návrat do Československa mu však nebyl umožněn. Usadil se proto v SSSR, od 60. let žil ve Vilniusu, kde se také oženil. Československo mohl poprvé navštívit až v roce 1960, aby se zde setkal se zbytkem své rodiny – resp. s těmi sourozenci, kteří přežili holocaust. Od té doby sem za rodinou jezdil téměř každý rok. I když se po roce 1989 mohl vrátit natrvalo a v roce 2002 mu bylo uděleno české občanství, žil nadále v Litvě. Zůstával tak dlouhá leta jediným občanem ČR trvale žijícím v Litvě. Zemřel v únoru 2016.


Jan Plovajko (1922–2020)

Vězněn v letech 1940–1943: Skolje, Stryj, Starobělsk, Norillag

Jan Plovajko (1922–2020) Propustka z Gulagu Jan Plovajko se narodil 5. února 1922 v obci Tuří Bystrá. Studoval gymnázium v Užhorodě, kde jej 14. března 1939 zastihl zábor Podkarpatské Rusi Maďarskem. Rozhodl se tedy pro útěk do SSSR. V noci na 20. října 1940 překročil hranici u obce Užok a dostal se na polské území okupované Sovětským svazem. Byl zadržen sovětskou pohraniční hlídkou a eskortován nejprve do sběrného tábora Skolje, následně do věznice ve Stryji. Odtud se dostal do Starobělska, bývalého kláštera, sloužícího jako věznice NKVD. Tam odsouzen 28. května 1941 na tři roky nápravně-pracovních táborů a poté transportován nejprve v přecpaném dobytčáku vlakem a následně nákladní lodí do Norilska na severu Ruska. V jednom z táborů Norillagu pracoval tři roky v kamenolomu a na odklízení sněhu. Po osvobození 8. března 1943 odjel společně s dalšími padesáti Čechoslováky k Československé vojenské jednotce do Buzuluku. Odveden byl 6. července 1943 a vtělen k 1. čs. brigádě, v létě 1944 k 3. čs. brigádě a na jaře 1945 dokončil školu na důstojníky dělostřelectva v záloze. Zúčastnil se bojů od Kyjeva až do Prahy. Jeho bratr Vasil (1917), který rovněž prošel Gulagem, padl 5. listopadu 1943 u Kyjeva. Po válce zůstal v armádě, nicméně v roce 1952 byl propuštěn. Pracoval pak v různých profesích až do roku 1970, kdy odešel do důchodu. V roce 2010 byl prezidentem republiky Václavem Klausem vyznamenán Řádem Bílého lva. Zemřel 11. ledna 2020.


Vasil Špir (1922)

Vězněn v letech 1940–1942: Nadvirna, Stanislavov, Starobělsk, Charkov, Kožva, Vorkutlag

Vasil Špir (1922) Vasil Špir se narodil 20. února 1922 v obci Rokosovo na Podkarpatské Rusi. Otec Andrej se živil jako tesař a rodina vlastnila malé hospodářství. Narodil se 20. 2. 1922 v obci Rokosovo na Podkarpatské Rusi a po dokončení osmé třídy národní školy pracoval jako dělník. Kvůli poměrům panujícím na Podkarpatské Rusi pod maďarskou okupační správou se rozhodl pro odchod do SSSR. Spolu s přítelem ho však po překročení hranic 23. 5. 1940 zadržela pohraniční stráž a byli odvezeni do vězení do Nadvorné a odtud dále do Stanislavova, kde strávili dalšího půl roku. Ve sběrném táboře ve Starobělsku 10. 2. 1941 odsouzen ke třem letům nápravně-pracovních táborů Gulagu. Poté s dalšími odsouzenými odvezen do věznice v Charkově a po půl roce do tábora u osady Kožva. Nakonec se dostal až do jednoho z táborů Vorkutlagu, kde zůstal na těžbě uhlí následující rok, nejdříve jako horník, později jako řidič nákladního auta. Až 17. 12. 1942 se dočkal společně s dalšími Rusíny osvobození a odeslání k čs. vojenské jednotce do Buzuluku, kde se 17. 2. 1943 podrobil odvodu. Když v Novochopersku dokončil základní pěchotní výcvik, byl zařazen do 1. čs. brigády jako pomocník střelce kulometu a účastnil se bojů od Kyjeva až do prostoru Bílé Cerkve, kde byl v lednu 1944 zraněn. Po vyléčení se dostal k autorotě a zařazen na funkci řidiče nákladního vozidla pro převoz munice a zásob. V tomto zařazení se zúčastnil bojů v Karpatech, na Slovensku a až téměř do Prahy, neboť v květnu 1945 utrpěl své druhé válečné zranění – průstřel levého ramene. Po válce zůstal v čs. armádě, v níž dosáhl hodnosti podplukovníka. V červnu 1947 vstoupil do KSČ, poté absolvoval školu na rotmistra pěchoty v Milovicích a stal se pomocníkem správce budov. Po ukončení Zdokonalovací školy důstojníků místních vojenských správ v Komorním Hrádku postupně působil od října 1956 na vojenských správách v Novém Strašecí, Rakovníku a v Kladně. V lednu 1969 byl odvelen k Vojenskému historickému ústavu v Praze a po roce ustanoven starším důstojníkem Ministerstva národní obrany – Komise pro vydávání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., kde působil až do května 1977, kdy odešel do důchodu.