Michal Demjan (1921–2019)

Vězněn v letech 1940–1942: Skolje, Stryj, Vinnica, Dnětopetrovsk, Ivděllag (tábor Tolochťanka)

Michal Demjan (1921–2019) Michal Demjan se narodil 19. listopadu 1921 v podkarpatské obci Vyšný Verecký (dnes Verchni Vorota) do malorolnické rodiny. Po ukončení obecné školy pracoval na hospodářství svých rodičů. Patřil ke skupině mladých Rusínů (Fedor Ignas, Vasylij Sličko, Simon Demjan, Ivan Javorčák, Vasylij Hryha a Mychajlo Javorčák), kteří po rozpadu Československa utekli koncem března 1940 před maďarským útlakem do Sovětského svazu. Po překročení hranice byli zadrženi sovětskými vojáky a umístěni ve sběrném táboře ve Skolje. O den později z Vyšného Verecký vyrazily za svými syny tři matky, aby je přemluvily k návratu. Ženy (jednou z nich byla i Demjanova matka Nastásie Čubirko) se dobrovolně přihlásily sovětským pohraničníkům, skončily však rovněž ve sběrném táboře. Skupina uprchlíků i s matkami byla posléze transportována do věznice ve Stryji a dále do města Vinnice, kde 2. listopadu 1940 proběhl soud. Mladíci byli odsouzeni za ilegální přechod hranice ke třem letům v táborovém komplexu Ivděllag ve Sverdlovské oblasti, matky (jedna během vyšetřování ve Vinnici zemřela) odvezli do táborového komplexu Karlag v Kazachstánu. Michal Demjan se ocitnul v lágru Tolochťanka, kde kácel stromy, později pracoval jako kuchař. V listopadu 1942 byl podobně jako jeho kamarádi z rodné obce amnestován a propuštěn k československé vojenské jednotce. V Buzuluku jej odvedli 10. ledna 1943 a bez řádného výcviku zařadili do 2. pěší roty 1. polního praporu jako pomocníka střelce lehkého kulometu. Se svou rotou bojoval u Sokolova, kde byl raněn a po vyléčení asi omylem odeslán k Rudé armádě. Během bitvy u Kurského oblouku byl opět zraněn, po pobytu v nemocnici se vrátil k československé jednotce, s kterou prošel dukelskou operací. Matku Nastásii propustili v prosinci 1942, avšak teprve v roce 1944 dostala povolení k odchodu do řad československé armády. Se synem se nakonec setkala na Slovensku. Po válce se vrátila do rodné podkarpatské obce, kde zemřela 13. března 1994. Michal Demjan žil v Československu. Nejprve pracoval jako vězeňský dozorce, od roku 1949 až do penze jako tiskař. Zemřel 29. května 2019.


Vasil Derďuk (1922–2018)

Vězněn v letech 1940–1942: Nadvirna, Stanislavov, Starobělsk, Vorkutlag

Vasil Derďuk (1922–2018) Vasil Derďuk se narodil 6. prosince 1922 v obci Jasiňa na Podkarpatské Rusi, kde se vyučil tesařem. Začátkem roku 1940 musel nastoupit na vojenské cvičení v místním mládežnickém oddílu Levente, ale brzy se dostal do konfliktu s maďarským důstojníkem, jehož s kamarádem Michalem Popjukem (1921) zbili. Před hrozícím trestem se proto rozhodli utéct do Sovětského svazu. Na cestu se vydali 5. srpna 1940, ale již na hranicích je zatkli sovětští pohraničníci a odvezli je do věznice v Nadvirne. Odsud putovali přes další věznice na území Ukrajiny až do Starobělska, kde je 10. února 1941 odsoudili ke třem letům nápravně-pracovních táborů. Vasil Derďuk si trest odpykával v táborech Vorkutlagu na severu Ruska, kde se v polovině prosince 1942 dočkal propuštění. Následovala několikatýdenní strastiplná cesta k Československé vojenské jednotce do Buzuluku, kde byl 17. února 1943 odveden (podobně jako jeho kamarád M. Popjuk). Při výcviku se těžce zranil, a tak se po vyléčení dostal k dělostřelectvu 1. čs. brigády, s nímž se zúčastnil všech bojů od Kyjeva až do Prahy, v jejichž průběhu byl několikrát lehce zraněn. Po válce, v hodnosti rotného, působil krátce u vojenských jednotek v Žatci a v Podbořanech. Dokonce se pokusil nastoupit na libereckou akademii, ale když po něm vyžadovali vstup do KSČ, odešel v říjnu 1945 do civilu a přestěhoval se do Šumperka, kde pracoval až do důchodu u Československých státních drah. Zemřel 18. května 2018.


Václav Djačuk (1920–2015)

Vězněn v letech 1940–1943: Nadvirna, Stanislavov, Starobělsk, Sevvostlag (tábor Udarnik)

Václav Djačuk (1920–2015) Propustka z Gulagu Václav Djačuk se narodil 10. září 1920 v Rachově na Podkarpatské Rusi a po dokončení škol pracoval jako mlékař. Aby se vyhnul službě v maďarské armádě, přešel společně s přítelem Vasilem Vránou (1916) koncem července 1940 na území okupované SSSR. Již krátce po přechodu byli zatčeni a několik následujících měsíců strávili ve věznicích v Nadvirne, Stanislavově a Starobělsku. Za ilegální přechod hranic padly i v jejich případě dne 5. června 1941 rozsudky tří let nápravně-pracovních táborů. Poté je deportovali do lágrů Sevvostlagu na nechvalně proslulou Kolymu v severovýchodní Sibiři, kde vězni pracovali ve velmi těžkých životních podmínkách ve zlatých a uhelných dolech. Nejdříve tam působil na stavbě letiště nedaleko velkého tranzitního tábora v Magadanu, poté jej odvezli přímo na zlatá naleziště v údolí řeky Kolymy – konkrétně do tábora pojmenovaného jako „Udarnik“. Jednoho dne už ale byl z namáhavé práce natolik vyčerpán, že se pokusil o sebezmrzačení. Díky úrazu ruky si tak mohl na měsíc odpočinout od nejtěžší práce, jeho přítel Vrána však tehdy v důsledku naprostého vyčerpání zemřel. Sám se pak naštěstí dostal mezi padesát nemocných vězňů – „šťastlivců“, kteří dostali povolení na výpomoc v místním kolchozu. Na jaře roku 1943 byl z tábora propuštěn a následovala několikatýdenní strastiplná cesta k Československé vojenské jednotce do Buzuluku. Odveden byl 5. srpna 1943. Po úspěšném absolvování výcviku na sovětském leteckém učilišti ve Vjaznikách byl přidělen k 1. čs. stíhacímu leteckému pluku a jako jeho příslušník se v rámci ostravské operace Rudé armády podílel na osvobozování Československa. Po válce se stal zkušebním pilotem ve Vojenském leteckém a zkušebním ústavu v Praze-Letňanech. V roce 1949 byl však bez udání důvodu z armády propuštěn, nadále mohl pracovat pouze v dělnických profesích. Po roce 1989 se dočkal rehabilitace a v říjnu 2011 mu udělil prezident republiky Václav Klaus Řád Bílého lva. Zemřel 16. března 2015.


Michal Fedorko (1921–2016)

Vězněn v letech 1940–1942: Skolje, Stryj, Starobělsk, Vorkutlag

Michal Fedorko (1921–2016) Michal Fedorko se narodil 22. listopadu 1921 v obci Šarkaď na Podkarpatské Rusi a po ukončení obecné školy dokončil ještě třetí ročník gymnázia. K prvnímu útěku do SSSR se odhodlal již v říjnu 1939, ale tehdy jej sovětští pohraničníci ještě vrátili zpět na maďarské území. Po návratu působil jako překladatel u jednoho z oddílů maďarské mládežnické organizace Levente. Podruhé se rozhodl s dalšími pěti vrstevníky překročit sovětské hranice v srpnu 1940, ale tentokráte byli při přechodu všichni zatčeni. Několik měsíců strávili ve věznicích ve Skolje a Stryji, poté je převezli do tranzitního tábora ve Starobělsku, kde Michala 7. dubna 1941 odsoudili za ilegální přechod hranice na tři roky nápravně- -pracovních táborů. Trest si odpykával v jednom z vorkutských lágrů na severu Ruska, kde vězni stavěli elektrárnu a pracovali v uhelných dolech. Podobně jako většina místních trestanců trpěl také silnými omrzlinami. Několikatýdenní pobyt na ošetřovně mu zřejmě zachránil život. Propuštění se dočkal 17. prosince 1942 a odcestoval k Československé vojenské jednotce do Buzuluku, kde byl 17. února 1943 odveden. Po vykonání základního výcviku a dokončení poddůstojnické školy absolvoval v Novochopersku ještě kurs pozorovatelů. Během bojů na východní frontě byl v říjnu a prosinci 1944 raněn a na jaře 1945 povýšen do hodnosti rotmistra pěchoty v záloze. Po válce optoval pro ČSR a zůstal v čs. armádě, kde v různých funkcích působil až do svého odchodu do důchodu. Zemřel 22. června 2016.


Michal Javorčák (1921–2017)

Vězněn v letech 1940–1942: Skolje, Stryj, Vinnica, Dnětropetrovsk, Ivděllag

Michal Javorčák (1921–2017) Narodil se 19. června 1921 v obci Vyšní Verecky (dnes Verchni Vorota) na Podkarpatské Rusi a po ukončení národní školy pracoval jako dělník. Začátkem dubna 1940 uprchl s Michalem Demjanem a dalšími kamarády do SSSR, o den později se pak za ním vydala i jeho matka Marie, roz. Vekličová (1888). Po překročení hranice však byli všichni zajištěni sovětskými pohraničníky. Přes Skolje byli posláni do vězení ve Striji, odtud do Vinnice, kde je odsoudili za ilegální přechod hranice ke třem letům nápravně-pracovních táborů. Javorčákova matka zde ještě před vynesením rozsudku na následky věznění zemřela. Následovala deportace přes věznici v Dnětropetrovsku do jednoho z pracovních táborů v lágrovém komplexu Ivděllagu na severním Uralu. Během svého věznění zde vystřídal hned několik druhů prací; nejdříve pracoval v lese, dále jako „polní“ kuchař pro celou pracovní četu či jako lágrový holič. Po několika měsících namáhavé práce však onemocněl tak silným zápalem plic, že jej místo léčení převezli do márnice mezi mrtvé vězně. Před jistou smrtí ho zachránil jeden z lékařů, který ho odsud nechal vyvézt a tajně mu aplikoval několik vitaminových injekcí. Po vyléčení byl jako „slabosilka“ (vězeň neschopný těžké práce) přeřazen do baráku lágrových strážců, aby se staral o jejich pohodlí. Propuštěn koncem roku 1942, u Československé vojenské jednotky v Buzuluku sice odveden 2. února 1943, ale krátce poté onemocněl malárií. V Novochopersku ho přidělili k protiletadlovému oddílu 1. čs. brigády, s nímž se zúčastnil bojů od Kyjeva až do Prahy a dosáhl hodnosti rotného. Po válce zůstal v čs. armádě do konce října 1946, kdy nastoupil službu u SNB, kde zůstal až do odchodu do důchodu. Zemřel 4. března 2017.


Jan Ihnatík (*1922)

Vězněný v letech 1940–1943: Skolje, Stryj, Umaň, Starobělsk, Uchtižemlag

Jan Jan Ihnatík se narodil 1. března 1922 v obci Poroškovo na Podkarpatské Rusi. Po absolvování obecné školy studoval dva roky střední stavební školu v obci Tuří Remety a současně vypomáhal rodičům s jejich malým hospodářstvím. Maďarská okupace zbývající části Podkarpatské Rusi v březnu 1939 ho stejně jako další vrstevníky postavila před povinný výcvik v maďarských oddílech předvojenské přípravy Levente. Ovlivněn místními komunisty a jejich zprávami o „sovětském ráji na zemi“, a rovněž i hrozbou branné povinnosti v maďarské armádě, rozhodl se spolu se dvěma přáteli utéct do Sovětského svazu. Hranice přešli počátkem května 1940. Záhy byli zatčeni sovětskými pohraničníky a přemístěni do sběrného tábora ve Skolje, kde se tísnilo již několik desítek uprchlíků. Provizorní tábor pro tolik utečenců nestačil, a velká část jich proto byla převezena do věznice ve Stryji, kde probíhaly hlavní výslechy. Poté byli deportováni přes vězení v Umani do Starobělsku, kde byli v „rychlých procesech“ odsuzováni k nepodmíněným trestům. Jan Ihnatík dostal za ilegální přechod hranic obvyklý trest ve výši tří let v nápravně pracovních táborech. Začátkem roku 1941 jej pak s dalšími odsouzenci deportovali do jednoho z pracovních lágrů u města Uchta v Komi SSR. Vězni zde stavěli základy táborových domů, káceli stromy v okolních lesích, vypomáhali při senosečích apod. Po několika měsících byli většinou Poláci a Rusíni transportováni do vzdálených lágrů na severu Ruska. Jan Ihnatík měl štěstí, seznámil se s táborovým lékařem, který mu pomohl předstírat úraz, čímž se obávanému transportu vyhnul. Navíc byl z rozhodnutí táborového vedení umístěn na výpomocnou práci do nedalekého učňovského řemeslnického střediska. Zde se dostal i k větším porcím stravy, což představovalo jednu z důležitých podmínek přežití. V této výhodné pozici nakonec setrval až do svého propuštění na začátku roku 1943. U Československé vojenské jednotky v Buzuluku se hlásil 13. února 1943. Po základním výcviku absolvoval poddůstojnickou školu a následně dělostřelecké učiliště v Irbitu. V dalším průběhu války se pak jako příslušník dělostřeleckého pluku zúčastnil celého tažení československého armádního sboru v Sovětském svazu a podílel se i na osvobozování Československa. Během bojů byl několikrát zraněn. Po válce zůstal až do penze v armádě a působil u mnoha vojenských útvarů především na Moravě. Ještě v roce 2019 byl aktivním předsedou Jednoty československé obce legionářské v Havířově.


Michal Izaj (1921–2013)

Vězněn v letech 1940–1943: Nadvirna, Stanislavov, Lvov, Kyjev, Charkov, Intinlag

Michal Izaj (1921–2013) Michal Izaj se narodil 12. prosince 1921 v Kričevu na Podkarpatské Rusi. Do obecné školy chodil v Chustu, později si kromě práce na rodinném hospodářství přivydělával manuální prací nebo opravami střelných zbraní. Po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi v březnu 1939 musel na podzim nastoupit do oddílů maďarské polovojenské organizace Levente. Zúčastnil se však pouze tří cvičení a spolu s dalšími sedmi Rusíny uprchl na polské území, tehdy již okupované Sovětským svazem. Uprchlíci směřovali do Krakova, kde se hodlali připojit k Českému a Slovenskému vojenskému legionu. Ve městě Vorochta byli zatčeni příslušníky NKVD. Následovaly výslechy a převezení do Rafajlova, kde Sověti soustřeďovali zadržené rusínské uprchlíky. Zhruba po týdnu je pohraniční hlídky odvedly na hranice s tím, že se mají vrátit domů. V rodné obci se Michal Izaj skrýval před Maďary na samotě u příbuzných. Vedle trestu za zběhnutí z Levente mu teď hrozila i perzekuce maďarské policie kvůli jeho předešlým opravám zbraní. Po čase proto znovu kontaktoval Rusíny, kteří plánovali útěk do SSSR, a koncem června 1940 se podruhé vydal přes hranice. Skupinku znovu zatkla sovětská pohraniční hlídka a převezla je do věznice v Nadvirne. Po několika týdnech putovali zadržení běženci do Stanislavova, kde byl Michal Izaj 10. února 1941 odsouzen za ilegální překročení hranic na tři roky v pracovních táborech. Společně s dalšími odsouzenými byl deportován do věznice ve Lvově a dále do Kyjeva a Charkova. Odtud pokračovali vlakem do Kotlasu a střídavě vlakem, lodí i pěšky do Kožvy. Skupina Michala Izaje pracovala v selchozlagu (zemědělském táboře) Kedrovyj Šor u řeky Pečory, který spadal pod Intinlag. Z lágru byl Michal Izaj propuštěn až téměř rok po vyhlášení amnestie pro československé občany. Dne 4. ledna 1943 se vydal k Československé vojenské jednotce v Buzuluku, kde byl 24. ledna 1943 odveden. Prodělal výcvik v Novochopersku, poprvé zasáhl do bojů u Kyjeva, bojoval i u Bílé Cerekve. Při postupu na Dukle byl těžce zraněn a po vyléčení se již do dalších bojů neúčastnil. Začátkem dubna 1945 krátce sloužil v osobní stráži prezidenta Edvarda Beneše během jeho pobytu v Košicích. Po válce se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti a usadil se v Kněževsi na Rakovnicku. V 60. letech odešel do předčasného invalidního důchodu. Michal Izaj zemřel 28. května 2013.


Jan Plovajko (1922–2020)

Vězněn v letech 1940–1943: Skolje, Stryj, Starobělsk, Norillag

Jan Plovajko (1922–2020) Propustka z Gulagu Jan Plovajko se narodil 5. února 1922 v obci Tuří Bystrá. Studoval gymnázium v Užhorodě, kde jej 14. března 1939 zastihl zábor Podkarpatské Rusi Maďarskem. Rozhodl se tedy pro útěk do SSSR. V noci na 20. října 1940 překročil hranici u obce Užok a dostal se na polské území okupované Sovětským svazem. Byl zadržen sovětskou pohraniční hlídkou a eskortován nejprve do sběrného tábora Skolje, následně do věznice ve Stryji. Odtud se dostal do Starobělska, bývalého kláštera, sloužícího jako věznice NKVD. Tam odsouzen 28. května 1941 na tři roky nápravně-pracovních táborů a poté transportován nejprve v přecpaném dobytčáku vlakem a následně nákladní lodí do Norilska na severu Ruska. V jednom z táborů Norillagu pracoval tři roky v kamenolomu a na odklízení sněhu. Po osvobození 8. března 1943 odjel společně s dalšími padesáti Čechoslováky k Československé vojenské jednotce do Buzuluku. Odveden byl 6. července 1943 a vtělen k 1. čs. brigádě, v létě 1944 k 3. čs. brigádě a na jaře 1945 dokončil školu na důstojníky dělostřelectva v záloze. Zúčastnil se bojů od Kyjeva až do Prahy. Jeho bratr Vasil (1917), který rovněž prošel Gulagem, padl 5. listopadu 1943 u Kyjeva. Po válce zůstal v armádě, nicméně v roce 1952 byl propuštěn. Pracoval pak v různých profesích až do roku 1970, kdy odešel do důchodu. V roce 2010 byl prezidentem republiky Václavem Klausem vyznamenán Řádem Bílého lva. Zemřel 11. ledna 2020.


Egon Morgenstern (1914–2016)

Vězněn v letech 1940–1945: Vilnius (věznice Lukiška), Pečorlag, Akťubinsk, vyhnanství v Kazachstánu

Egon Morgenstern (1914–2016) Egon Morgenstern se narodil 27. července 1914 ve Vídni v početné židovské rodině, vyrůstal však ve Fryštátě (dnes součást Karviné) a Lošticích. V dospělosti se živil jako číšník, na konci 30. let absolvoval vojenskou prezenční službu v československé armádě. Po nacistické okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 prchá se svými sourozenci před nacistickým pronásledováním do Polska, kde byl brzy zatčen. Propuštění z polského vězení dočkal až těsně před vypuknutím 2. světové války, následně odchází do Lotyšska, kde se pohybuje bez dokladů, a proto je znovu zadržen. Po sovětské okupaci pobaltských států v roce 1940, ho přemístili do věznice Lukiška ve Vilniusu, kde ho posléze odsoudili pro špionáž na 5 let nápravně-pracovních táborů. Vězněn byl v táborech Pečorlagu na severu Ruska, od roku 1943 pak v jednom z táboru u města Akťubinsk (dnes Aktobe) v Kazachstánu. Přežít se mu podařilo pouze shodou šťastných náhod. Propuštění se dočkal až v červenci 1945, následovalo ale ještě nucené vyhnanství v Kazachstánu. Odsud se mu brzy podařilo uprchnout, návrat do Československa mu však nebyl umožněn. Usadil se proto v SSSR, od 60. let žil ve Vilniusu, kde se také oženil. Československo mohl poprvé navštívit až v roce 1960, aby se zde setkal se zbytkem své rodiny – resp. s těmi sourozenci, kteří přežili holocaust. Od té doby sem za rodinou jezdil téměř každý rok. I když se po roce 1989 mohl vrátit natrvalo a v roce 2002 mu bylo uděleno české občanství, žil nadále v Litvě. Zůstával tak dlouhá leta jediným občanem ČR trvale žijícím v Litvě. Zemřel v únoru 2016.