Michal Izaj (1921–2013)

Vězněn v letech 1940–1943: Nadvirna, Stanislavov, Lvov, Kyjev, Charkov, Intinlag

Michal Izaj se narodil 12. prosince 1921 v Kričevu na Podkarpatské Rusi. Do obecné školy chodil v Chustu, později si kromě práce na rodinném hospodářství přivydělával manuální prací nebo opravami střelných zbraní. Po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi v březnu 1939 musel na podzim nastoupit do oddílů maďarské polovojenské organizace Levente. Zúčastnil se však pouze tří cvičení a spolu s dalšími sedmi Rusíny uprchl na polské území, tehdy již okupované Sovětským svazem. Uprchlíci směřovali do Krakova, kde se hodlali připojit k Českému a Slovenskému vojenskému legionu. Ve městě Vorochta byli zatčeni příslušníky NKVD. Následovaly výslechy a převezení do Rafajnova, kde Sověti soustřeďovali zadržené rusínské uprchlíky. Zhruba po týdnu je pohraniční hlídky odvedly na hranice s tím, že se mají vrátit domů. V rodné obci se Michal Izaj skrýval před Maďary na samotě u příbuzných. Vedle trestu za zběhnutí z Levente mu teď hrozila i perzekuce maďarské policie kvůli jeho předešlým opravám zbraní. Po čase proto znovu kontaktoval Rusíny, kteří plánovali útěk do SSSR, a koncem června 1940 se podruhé vydal přes hranice. Skupinku znovu zatkla sovětská pohraniční hlídka a převezla je do věznice v Nadvirne. Po několika týdnech putovali zadržení běženci do Stanislavova, kde byl Michal Izaj 10. února 1941 odsouzen za ilegální překročení hranic na tři roky v pracovních táborech. Společně s dalšími odsouzenými byl deportován do věznice ve Lvově a dále do Kyjeva a Charkova. Odtud pokračovali vlakem do Kotlasu a střídavě vlakem, lodí i pěšky do Kožvy. Skupina Michala Izaje pracovala v selchozlagu (zemědělském táboře) Kedrovyj Šor u řeky Pečory, který spadal pod Intinlag. Z lágru byl Michal Izaj propuštěn až téměř rok po vyhlášení amnestie pro československé občany. Dne 4. ledna 1943 se vydal k Československé vojenské jednotce v Buzuluku, kde byl 24. ledna 1943 odveden. Prodělal výcvik v Novochopersku, poprvé zasáhl do bojů u Kyjeva, bojoval i u Bílé Cerekve. Při postupu na Dukle byl těžce zraněn a po vyléčení se již do dalších bojů neúčastnil. Začátkem dubna 1945 krátce sloužil v osobní stráži prezidenta Edvarda Beneše během jeho pobytu v Košicích. Po válce se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti a usadil se v Kněževsi na Rakovnicku. V 60. letech odešel do předčasného invalidního důchodu. Michal Izaj zemřel 28. května 2013.


Назад на вибрані долі краян