Pavel Jacko (1923–2014)

Vězněn v letech 1940–1943: Skolje, Umaň, Starobělsk, Artemivsk, Charkov, Uchtižemlag

Narodil se 26. 11. 1923 v Perečíně na Podkarpatské Rusi. Kvůli šikaně Rusínů v maďarské vojenské organizaci Levente se společně s dvěma kamarády rozhodl 18. 5. 1940 pro útěk do Sovětského svazu, ale u obce Libochory byli zadrženi sovětskými pohraničníky. Přes několik sběrných středisek a věznic se v září 1940 dostali až do Starobělska. Za ilegální přechod hranic 4. 10. 1940 odsouzen ke třem letům nápravně-pracovních táborů Gulagu. Do transportu měl nastoupit již v prosinci, ale protože ještě nedosáhl 18 let, dostal se společně s ostatnímin nezletilými do Artimovska a následně do věznice v Charkově, odkud již jako zletilý „odcestoval“ 7. 2. 1941 s železničním transportem do lágrového komplexu Uchtižemlag. Během následujícího roku a půl prošel několika místními lágry a pracoval převážně na stavbě železniční trati. Koncem roku 1942 začaly odjíždět první transporty propuštěných Čechoslováků i z Uchty. Protože však krátce předtím prodělal oboustranný zápal plic, zůstal zatím v Uchtě. Když se zotavil, odjel 17. 4. 1943 do Buzuluku, kde byl 26. 7. 1943 odveden. Nejdříve absolvoval základní a následně i spojařský výcvik, poté jako spojař zařazen k dělostřelectvu 1. čs. brigády a zúčastnil se bojů o Kyjev až po Bílou Cerkev, kde byl poprvé těžce raněn. Podruhé raněn 15. 9. 1944 na přístupech k Dukelskému průsmyku. Počátkem října se sice vrátil ke svému 1. čs. dělostřeleckému pluku, ale po dvou měsících jej přeložili k 1. čs. náhradnímu pluku. Po odchodu z armády v lednu 1946 nastoupil u SNB a až do důchodu sloužil na různých místech v jižních a západních Čechách ve Zdíkově u Vimperka. Zemřel v roce 2014.


Назад на вибрані долі краян