Vasil Hajdur (1919–2015)

Vězněn v letech 1940–1942: Nadvirna, Poltava, Charkov, Ivděllag

Vasil Hajdur se narodil 24. června 1919 v obci Nižní Seliště nedaleko Chustu na Podkarpatské Rusi. Jako námezdný dělník se živil až do roku 1940, kdy měl být odveden do maďarské armády. Se čtyřmi kamarády z rodné vsi, kterým rovněž hrozila tato branná povinnost, se rozhodl utéct do Sovětského svazu. Maďarsko-sovětské hranice ilegálně překročili dne 15. 7., ale ihned poté je zadržela sovětská pohraniční hlídka a odeslala do vězení v Nadvirně, odtud do Stanislavova, kde ho 2. 10. 1940 odsoudili ke tříletému trestu v nápravně- pracovních táborech Gulagu. Kvůli vážným zdravotním problémům se vyhnul transportu na vzdálenou Kolymu. Až po vyléčení jej přesunuli přes Poltavu do vězení v Charkově a odsud v prosinci 1940 deportován do jednoho z pracovních lágrů Ivděllagu (tábor Talica) ve Sverdlovské oblasti na středním Uralu. Vězni zde pracovali převážně v lesích, kde těžili a zpracovávali dřevo, či v místní cihelně. V tomto táboře strávil téměř dva roky. Díky svým nadprůměrným pracovním výkonům byl zařazen mezi „stachanovce“, za což pobíral jistou dobu dokonce finanční odměny. V táboře pracoval i jako kuchař. Propuštění se dočkal 2. 1. 1943 a již 10. 1. jej odvedli. U Sokolova přidělen k posílení 1. pěší roty. V červenci 1943 přemístěn k zdravotní četě 1. pol. praporu, s níž se zúčastnil válečných operací u Kyjeva, Bílé Cerkve až na Duklu, kde v září 1944 zraněn a po vyléčení zařazen ke 2. čs. dělostřeleckému pluku, s nímž se účastnil osvobozování Slovenska a Moravy. V hodnosti četaře dorazil v květnu 1945 se svou jednotkou do Kroměříže. Po válce jej přijala čs. armáda do dobrovolné činné služby v hodnosti rotmistra a v únoru 1947 úspěšně odmaturoval na reálném gymnáziu v Praze. Později působil např. jako velitel ženijního praporu Praha. V čs. armádě zůstal až do důchodu. V roce 2011 vydal své vzpomínky pod názvem Z gulagu přes Buzuluk do Prahy. Vasil Hajdur zemřel 2. září 2015 v Táboře.


Назад на вибрані долі краян