Narodil se 5. března 1912 v Repinném, okres Volové (dnes Mižhirja) na Podkarpatské Rusi do chudé rolnické rodiny Ivana Brjanika a jeho manželky Marie, z svobodna Pojavičové, Základní školní docházku neabsolvoval a neuměl ani číst a psát. Před válkou pomáhal na rodinném hospodářství, prací si přivydělával i na různých místech Československa. Mezi lety 1934–1936 absolvoval vojenskou prezenční službu u Pěšího pluku 10 v Brně. Během všeobecné mobilizace v září 1938 sloužil u pěší roty Pěšího pluku 45 v Chustu. Po okupaci Podkarpatské Rusi nechtěl žít pod Maďary a ve snaze vyhnout se mobilizaci do maďarské armády uprchl do Sovětského svazu. Hranice překročil illegálně společně s dalšími třemi kamarády 22. května 1940, prakticky vzápětí byl zatčen sovětskými pohraničníky. Byl eskortován nejprve do sběrného tábora Skole, následně do věznice ve Stryji. Odtud se dostal do věznice ve Vinnici a poté do Starobělska. Dne 27. září 1940 byl odsouzen na tři roky nápravně-pracovního táborů za ilegální překročení sovětské hranice. Následně byl transportován do Kargopollagu v Archangelské oblasti na severu Ruska, kde pracoval jako lesní dělník a sanitář až do svého propuštění v prosinci 1942. Na základě dalších pramenů lze zjistit, že byl v Buzulku 31. prosince 1942 odveden do Československé vojenské jednotky v SSSR. O měsíc později se přesunul s minimálním výcvikem v rámci 1. roty nadporučíka Jaroše na frontu a zúčastnil se bojů o Sokolovo. Jako střelec z protitankové pušky prošel i boji u Kyjeva, Pravobřežní Ukrajině a na Dukle, kde byl v září 1944 jako příslušník 5. pěšího praporu 3. čs. samostatné brigády raněn. Po propuštění z nemocnice sloužil nejprve u transportní, a poté u strážní roty náhradního pluku. Demobilizoval 27. září 1945 v hodnosti desátníka. Po válce se usadil v Československu. Pracoval jako u čs. státních drah v Žatci. V práci i osobním životě jej i nadále pronásledovaly následky zranění a 12. září 1948 ve věku pouhých 36 let zemřel. Jeho hrob se nachází na městském hřbitově v Žatci.