Vladimír Plaštica se narodil 17. listopadu 1895 v Prostějově, kde se také vyučil krejčím a pak pracoval v továrně. V roce 1915 byl mobilizován do rakouské armády, v červnu 1916 padl do ruského zajetí a do února 1917 byl držen v zajateckém táboře u Kyjeva. Brzy po propuštění z tábora se přestěhoval do obce Makoviště nedaleko Kyjeva, v sousedství české kolonie Vyšehrad. Několik let zde pracoval jako krejčí, v roce 1923 se oženil s Olgou Grofovou, dcerou českého starousedlíka Vladislava Grofa, a pořídil si vlastní hospodářství.

Jako nezámožný rolník nebyl Vladimír Plaštica rozkulačen. V roce 1930, přestože zůstával československým občanem, vstoupil do kolchozu. Začátkem roku 1937 navštívil kvůli vyřízení nového pasu československý konzulát v Kyjevě a 25. dubna 1937 se setkal s konzulem Rudolfem Brabcem při jeho návštěvě kolonie Vyšehrad. Tuto návštěvu pečlivě pozoroval a zdokumentoval přítomný agent NKVD (viz Velký teror…, dokument č. 4, s. 142–147).

V roce 1938 byl kvůli údajné kontrarevoluční činnosti a špionáži zatčen bratr Olgy Plašticové Grigorij Grof a později také manželové tří Olžiných sester: Jaroslav Veselý, František Průša a Vladimír Bláha. Ve stejné době ve věznicích NKVD zmizela většina Plašticových sousedů a nejbližších přátel – Jaroslav Bouček, Václav a Marie Mejstříkovi, František a Anna Perglerovi a také Václav Linhart, s nímž Vladimír Plaštica hrával o víkendech karty. Všechny tyto osoby byly ještě v roce 1937 NKVD označeny jako „kontrarevoluční fašistická skupina“ (viz Velký teror…, dokument č. 3, s. 113–115), přičemž Vladimír Plaštica byl považován za spojku mezi „agenty české rozvědky“ na konzulátě a „českými nacionalistickými živly“ na venkově.

Skoro zázrakem zůstal Vladimír Plaštica na svobodě do 28. června 1941. Orgány NKVD ho zatkly až po napadení SSSR Německem jako potenciálně nebezpečného cizince, který měl navíc blízký vztah s mnohými represovanými a udržoval kontakty s československým konzulátem. Z věznice v Kyjevě byl spolu s dalšími vězni z Kyjevské oblasti evakuován do Novosibirsku. Zde měl být odsouzen zvláštní radou za protisovětskou agitaci, rozsudek ale nebyl vynesen. Na základě amnestie pro československé občany byl Vladimír Plaštica 27. ledna 1942 z vazební věznice propuštěn a 10. února 1942 odveden u Československé vojenské jednotky v Buzuluku. O jeho dalším osudu není nic známo.