Hryhorij Omelčenko (1884–1947)
Vězněn v roce 1945–1947: Karlag

Hryhorij Omelčenko (1884–1947) Ruský a ukrajinský pedagog Hryhorij Vasiljevič Omelčenko, původem kubáňský kozák, se narodil 7. dubna 1884 ve městě Ivanovskaja v Tamanském okresu Kubáňské oblasti (nyní Krasnodarský kraj Ruské federace). V letech 1889–1903 vystudoval s vyznamenáním učitelský ústav v Jekatěrinodaru (nyní Krasnodar). Následně do roku 1910 působil jako učitel a ředitel v základních školách na Kubáni. V roce 1910 byl přijat na Filologickou fakultu Oděské univerzity a o rok později přestoupil na Petrohradskou univerzitu. Zde zahájil studium na slovansko-ruském oddělení Filologické fakulty, které úspěšně završil v roce 1914. Za jeho vědeckou práci mu byla udělena zlatá medaile. Zároveň byl v letech 1911–1914 řádným posluchačem Právnické fakulty téže univerzity, studium ale nedokončil. V roce 1914 Omelčenko obdržel titul profesora středních škol pro ruský jazyk a literaturu a vykonal též zkoušky s právem vyučování logiky, psychologie a latiny. V dalších letech se rozhodl upřednostnit pedagogickou činnost před vědeckou kariérou a nastoupil na místo ředitele soukromého gymnázia ve městě Poltavskaja na Kubáni. Později byl jmenován i ředitelem tamějšího učitelského ústavu a až do roku 1917 současně vykonával funkci ředitele dvou středních škol. Po revolučních událostech roku 1917, kdy Kubáň bojovala proti bolševikům za osamostatnění, se Omelčenko stal členem Kubáňské zákonodárné rady a Kubáňské krajové rady a aktivně se zúčastnil procesu ukrajinizace kubáňského školství. Ve městě Poltavskaja poznal Omelčenko i svou budoucí ženu Marii, roz. Tymofijivou, v té době ředitelku a profesorku místního dívčího učitelského ústavu. V roce 1919 oba spolu s jednotkami ustupující Bílé armády nejprve emigrovali do Turecka a poté se v roce 1920 přesunuli do Československa, kde byla o rok později zahájena Ruská pomocná akce. V Praze, kde se Omelčenko se svou manželkou usadil, se nechal zaevidovat jako emigrant z Ruska. V následujícím období se plně zapojil do zdejšího vědeckého života ukrajinské emigrace. V letech 1923–1933 působil jako docent historie slovanských literatur na Ukrajinské svobodné univerzitě, v roce 1925 nastoupil i na Ukrajinský pedagogický institut Mychajla Drahomanova, kde nejprve pracoval jako lektor slovanských literatur a od roku 1929 jako docent. Je autorem řady odborných publikaci na téma ukrajinské a české literatury, dějin a kultury. Zároveň byl znám jako příznivec rozvoje česko-ukrajinských vztahů. Po ukončení činnosti Ukrajinského pedagogického institutu Omelčenko v letech 1932–1936 působil jako výpomocná síla ve Státní a univerzitní knihovně v Praze. Poté byl jmenován ředitelem Ukrajinského reálného gymnázia v Řevnicích (od roku 1938 v Modřanech). V roce 1937 manželé Omelčenkovi získali československé státní občanství. V letech války se dostal Omelčenko, mezi studenty oblíbený, do konfliktu s okupačními orgány a na pokyn říšského protektora byl poslán do výslužby. Dne 24. května 1945 byl Omelčenko v Praze zatčen a odvezen do Sovětského svazu. Za protisovětskou činnost v letech ruské občanské války byl 16. srpna 1947 odsouzen k 10 letům odnětí svobody v táborech Karlagu. Hryhorij Omelčenko zemřel v lágru čtyři měsíce po vynesení rozsudku, 21. prosince 1947.


Zpět na vybrané osudy krajanů