Sergej Postnikov (1883–1965)
Vězněn v letech 1945–1950: Sevurallag

Sergej Postnikov (1883–1965) Bibliograf, publicista, historik a literární vědec Sergej Porfirjevič Postnikov se narodil 13. července 1883 v ruském Archangelsku v rodině učitele. V roce 1903 absolvoval duchovní seminář v Archangelsku, učil na základních školách. V roce 1906 vstoupil do strany socialistů-revolucionářů (eserů), brzy byl za svou činnost zatčen a zhruba rok strávil ve vězení. V letech 1910–1911 žil v Baku, kde vydával ilegální stranické časopisy eserů, poté se přestěhoval do Moskvy a v letech 1911–1915 absolvoval Komerční vysokou školu.
V době Únorové revoluce roku 1917 pobýval Postnikov v Petrohradě, pracoval v redakci stranických novin eserů a byl členem Všeruského ústavodárného shromáždění. Po domovní prohlídce v roce 1920 se rozhodl ze sovětského Ruska utéct. V roce 1921 spolu se svou ženou ilegálně přešel hranici s Finskem a na nějakou dobu se usadil v Berlíně. V Německu spolupracoval s tiskovými orgány strany socialistů-revolucionářů – novinami Golos Rossii (Hlas Ruska) a časopisem Revoljucionnaja Rossija (Revoluční Rusko).
V roce 1923 přijel Sergej Postnikov na pozvání Ministerstva zahraničních věcí ČSR do Prahy. Zde se stal vedoucím knihovny Ruského zahraničního historického archivu. Díky jeho činnosti se fond knihovny (který je nyní součástí fondu Slovanské knihovny v Praze) rozrostl na 100 tisíc knih a časopisů vydaných v různých světových jazycích na téma ruských společenských a revolučních hnutí, historie první světové války a ruské emigrace; jako bibliograf vydal řadu odborných publikací. Postnikov se stal významnou postavou a historikem ruské emigrantské komunity v meziválečném Československu. V třicátých letech získal československé státní občanství.
Za 2. světové války pomáhal sovětským válečným zajatcům a také pražským Židům (ve svých dopisech z poválečných let zmiňoval přibližně 20 osob původem z Ruska, jimž svým zásahem zachránil život). Ve dnech Pražského povstání byl spolu s manželkou na barikádách.
Na konci května 1945 byl Postnikov zatčen příslušníky Smerš. Na základě obvinění z účasti v antisovětské organizaci byl 12. listopadu 1945 odsouzen na pět let v nápravně pracovních táborech. Po pěti letech v Severo-Uralsku (Sverdlovská oblast) byl z lágru propuštěn. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu, jako trvale zdravotně postižený, se však vyhnul vyhnanství a mohl se nastěhovat ke své sestře do města Nikopol v Dnipropetrovské oblasti dnešní Ukrajiny. Několik let pracoval jako vrátný v restauraci, občas si přivydělával překlady a recenzováním.
O návrat do Československa se snažil téměř pět let, Prahu Postnikov znovu uviděl teprve v roce 1960. Zemřel roku 1965.


Zpět na vybrané osudy krajanů