Na konci června roku 1940 vyvrcholila v Sověty okupované části východního Polska vlna zatýkání uprchlíků před nacismem ze strany sovětské tajné policie NKVD. Mezi desítkami tisíc zadržených převážně židovských běženců byly i stovky českých Židů pozatýkaných zejména ve Lvově a okolí. Část z nich tvořily osoby prchající z okupované vlasti samostatně, převažovali však krajané deportovaní nacisty o několik měsíců před tím do Niska nad Sanem. Většina z nich místo nacistického tábora skončila v sovětských věznicích a pracovních táborech Gulagu. Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Archivem bezpečnostní služby Ukrajiny a Katedrou kybernetiky Západočeské univerzity v Plzni uveřejňuje soubor prvních dvou set vyšetřovacích spisů NKVD nalezených k tématu v ukrajinských archivech.
ÚSTR současně publikuje i tematickou fotogalerii, seznam deportovaných osob uvězněných v SSSR, biografické medailonky vybraných obětí, rozhovory s pamětníky J. Parmou, B. Seligerem a O. Wineckým, které se podařilo pracovníkům ÚSTRu vyzpovídat a další doprovodné texty k tématu shromážděné v rámci projektu Čechoslováci v Gulagu.
Uveřejněné archiválie představují zlomek archivního fondu více než pěti tisíc vyšetřovacích spisů židovských uprchlíků z nacisty okupované části Evropy (f. R – Židovské spisy (1939–1941), uloženého v Archivu Bezpečnostní služby Ukrajiny ve Lvově (ASBU Lvov), který ÚSTR v minulých letech zdigitalizoval. Fond obsahuje například i stovky spisů osob deportovaných do Niska z okupovaného Polska a Rakouska. Navzdory ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 ÚSTR pokračuje s ukrajinskými partnery ve výzkumu a digitalizaci tematických archiválií. Zejména archivní fondy Státního archivu Lvovské oblasti (DALO) a Resortního státního archivu Bezpečnostní služby Ukrajiny (HDA SBU) obsahují dosud nezpracované množství spisů k tématu uprchlíků před nacismem pronásledovaných v SSSR, které čekají na digitalizaci a uveřejnění.
Tzv. Akce Nisko byla jedním z prvních nacistických plánů na „řešení židovské otázky“ realizovaných na podzim 1939. Cílem akce bylo vytvoření židovské rezervace na východě nacisty okupované části Polska. V první fázi akce došlo k deportacím vybraných židovských mužů starších čtrnácti let z Moravské Ostravy, Katovic a Vídně. Organizaci akce zajišťovalo Gestapo ve spolupráci s Ústřednou pro židovské vystěhovalectví ve Vídni a v Praze pod vedením Adolfa Eichmanna, který mj. osobně vybral místo pro první tábor na okraji obce Zarzecze u Niska nad Sanem. Mezi 17. a 26. říjnem sem bylo v šesti transportech vyvezeno více než 5 000 osob. Již v době odjezdu prvního z transportů se však nacistické vedení rozhodlo akci zrušit. V koncentračním táboře Zarzecze nakonec zůstalo zhruba 500 deportovaných. Přes 4000 jich bylo zahnáno příslušníky SS na sovětské území, kam později uprchla i část Židů ponechaných v táboře. Z 1 500 mužů deportovaných z českých zemí se jich okolo 300 vrátilo na jaře roku 1940 do protektorátu (viz pracovní seznam) a většina později zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech. Okolo tisíce se jich ocitlo na sovětském území a až na výjimky byli pozatýkáni příslušníky NKVD v rámci „očisty“ pohraničních oblastí SSSR v létě 1940. Následovalo uvěznění v táborech Gulagu, speciálních pracovních koloniích, kolchozech či stavbách pod vedením NKVD po celém Sovětském svazu.
Židovští uprchlíci, kteří nebyli pozatýkáni či evakuováni do sovětského vnitrozemí, byli většinou povražděni po nacistickém útoku na SSSR v červnu 1941.
Propuštění z Gulagu se židovští uprchlíci z protektorátu většinou dočkali v roce 1942 na základě amnestie pro čs. občany vězněné v SSSR, která jim umožnila vstup do vznikající čs. vojenské jednotky v SSSR. Několik desítek Židů z Ostravska a Těšínska, kteří se přihlásili jako polští státní příslušníci, bylo propuštěno ze sovětských táborů v rámci amnestie pro Poláky dokonce ještě o několik měsíců dříve. Na základě studia uveřejněných spisů však víme, že přibližně dvacet procent z nich tábory Gulagu nepřežilo, viz případ E. Gesslera, který zahynul v Unžlagu, či W. Morgensterna v Oněglagu, další zemřeli v důsledku nemocí po příjezdu do Buzuluku, např. E. Blum.
Krvavými boji na východní frontě v uniformě čs. armády prošlo 350 Židů z ostravských transportů. Mnozí již od první bitvy u Sokolova, kde zahynuli např. J. Haber či A. Bleiweiss. Návratu domů se dočkalo jen 123 z nich, z toho 90 se vrátilo do Ostravy. Počet přeživších Židů z Těšínska doposud nebyl vyčíslen a jejich osudy až na výjimky nebyly přesněji zpracovány.
Problematice transportů do Niska se v minulosti věnoval zejména český historik Mečislav Borák, naposledy ve své shrnující monografii První deportace evropských Židů. Na základě rozhovorů s pamětníky a výzkumu dokumentů NKVD se tématem odborně zabývají i historici ÚSTR Jan Dvořák a Adam Hradilek, viz článek První transporty evropských Židů v dějinách holocaustu či publikace Židé v Gulagu. Sovětské pracovní a zajatecké tábory za druhé světové války ve vzpomínkách židovských uprchlíků z Československa, z níž uveřejňujeme ukázku – rozhovor s K. Borským. Strastiplné osudy Židů deportovaných do Niska z Vídně (kteří se na rozdíl od českých a polských Židů nedočkali amnestie) zpracoval Jan Dvořák v samostatné studii Směr Nisko nad Sanem: první organizované deportace Židů z Vídně. Další informace k deportovaným do Niska jsou dostupné např. v databázi vypracované Libuší a Michalem Salomonovičovými či v průvodci po osudech ostravských Židů vytvořeném Martinem Šmokem na iWalks.