Jehuda Parma (1922–2016)

Narodil se jako Leopold Presser 31. července 1922 v polské obci Jasienica nedaleko česko-polské hranice, vyrůstal však v Českém Těšíně. Se svými sourozenci navštěvoval českou obecnou a reálnou školu a zapojil se do aktivit českotěšínských mládežnických spolků Makabi a Skaut. Ve studiích dále pokračoval na českotěšínském reálném gymnáziu. Ve dnech mnichovské krize v září 1938, kdy si Polsko nárokovalo československou část Těšínska, se chlapci z několika mládežnických organizací v Českém Těšíně podíleli na sestavování pohraničních hlídek. Rovněž Leopold se stal členem hlídky střežící hranice u řeky Olše. A právě z tohoto důvodu byl po říjnové polské okupaci české části Těšínska vyloučen ze studií na gymnáziu. Rozhodl se proto odejít za starším bratrem Egonem do Moravské Ostravy. Zde se zapojil jako dobrovolník do aktivit organizace Alijat ha-no'ar a prozatím pracoval jako dělník v železárně. Po příchodu německých vojsk do Ostravy byl však jako Žid okamžitě vyhozen z práce a s obtížemi se vrátil k rodičům do Těšína. V srpnu 1939 se sice hlásil u československé odvodní komise v Krakově, ale pro svůj židovský původ nebyl přijat. V září 1939 vypukla druhá světová válka a západní část Polska včetně Těšínska bleskově obsadila německá vojska. Krátce nato byl Leopold se svým otcem Arturem a dalšími Židy z Těšínska zařazen do druhého katovického transportu do Niska nad Sanem. Do tábora, jenž se tehdy teprve začínal stavět, se většina Židů z tohoto transportu nedostala. Skupina, v níž byl i Leopold s otcem, se proto musela uchýlit do blízké vesnice Jarocin. Po několika dnech se rozhodli utéct přes nedalekou hranici do SSSR. Ihned po jejím překročení však byla celá skupina uprchlíků zadržena sovětskou pohraniční hlídkou, převezena do tehdy pohraničního města Siňava a umístěna do tříd místní školy, kde se v té době již nacházelo několik desítek internovaných. Mezi nimi byl i Leopoldův starší bratr Egon, kterému se rovněž po příjezdu prvního ostravského transportu do Niska podařilo uprchnout na území obsazené Sovětským svazem. Po prvních výsleších a registraci byli všichni převezeni do Lvova, kde se mohli jistou dobu svobodně pohybovat. Při jedné z razií NKVD proti uprchlíkům v červnu 1940 byli zatčeni i Presserovi. Následovala deportace bez rozsudku přes Sverdlovsk do Tjumeně na řece Irtyš. Po třítýdenní jízdě vlakem pokračovali parníkem do Tobolsku a odsud na člunech po Irtyši až do městečka Chanty-Mansijsk a pak do tábora nucených prací Sojma. Vězni z místního tábora převážně káceli stromy. Překvapivé bylo, že se v táboře nakonec sešla téměř celá rodina Presserových — v dalším transportu totiž dorazila do Sojmy i sestra a sestřenice s manžely. Už v červnu 1941 propustili z tábora všechny polské státní příslušníky včetně asi tří set polských Židů, propustit československé občany ovšem velitel odmítal. Při silvestrovské oslavě se proto několik mužů rozhodlo s pomocí zemědělců — „kulaků“, kteří v okolí tábora žili ve vyhnanství, uprchnout. V Chanty-Mansijsku se pak přihlásili na místním vojenském velitelství. Až na Leopoldova otce byli všichni uznáni schopnými služby v armádě a mohli odjet do Buzuluku, kde byl Leopold i s bratrem 28. února 1942 odveden. Rok trvalo, než se oběma bratrům podařilo dostat do Buzuluku zbytek rodiny. Otec ale krátce po příjezdu v důsledku tělesného vyčerpání zemřel. Leopold Presser se jako člen průzkumné čety druhé pěší roty nadporučíka Jana Kudliče zúčastnil v březnu 1943 prvního vystoupení 1. československého samostatného polního praporu v SSSR — boje u Sokolova, kde padl jeho starší bratr Egon. Jako průzkumník pak bojoval v československé jednotce až do konce války, nasazen byl při všech jejích významnějších operacích. V hodnosti podporučíka velel na konci války 2. rotě 2. pěšího praporu 1. československé samostatné brigády. V československé armádě zůstal i po válce jako zpravodajský důstojník na Zemském vojenském velitelství v Čechách, poté působil na 5. oddělení obranného zpravodajství posádkového velitelství Velké Prahy. Již v červenci roku 1948 si změnil příjmení na Parma. Od roku 1948 se významným způsobem podílel na organizování a výcviku židovských dobrovolníků, s nimiž v roce 1949 odešel do Izraele. Zpět do Československa se již nevrátil. V Izraeli krátce působil v armádě, v roce 1953 vstoupil do služeb izraelské policie, u níž setrval na různých postech až do důchodu. Do penze odcházel v hodnosti podplukovníka policie. Zemřel v Givat Ajim v Tel Avivu 18. prosince 2016.

Bedřich Seliger (1920–2012)

Bedřich Seliger se narodil 19. června 1920 v Prostějově. Jeho otec se živil jako obchodník s konfekcí, matka zůstala se třemi dětmi v domácnosti. Po obecné škole nastoupil na prostějovské gymnázium, kde v roce 1938 odmaturoval. Již během gymnaziálních studií se zapojil do činnosti socialistické mládeže a se svými spolužáky dokonce utvořili neformální socialistický spolek. Společně se scházeli ještě i po vzniku protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. I když se Bedřichovi rodiče usilovně snažili dostat svého syna z Protektorátu do Anglie, k odjezdu nakonec nedošlo. Kvůli falešnému obvinění, že doma přechovává marxistickou literaturu, byl Bedřich Seliger již začátkem října 1939 zatčen a odvezen do věznice na Špilberku. Po dvou měsících jej společně s dalšími židovskými vězni deportovali do Ostravy. Tam byli připojeni k druhému ostravskému transportu směřujícímu do Niska nad Sanem, na východ Němci okupované části Polska, kde měl vzniknout první koncentrační tábor pro Židy. Ještě v průběhu příprav celé „niské akce“ ale bylo rozhodnuto o jejím zrušení, a proto byla většina deportovaných Židů okamžitě vyhnána k nedaleké německo-sovětské hranici. V provizorním táboře, který střežili vojáci wehrmachtu, zůstalo jen několik stovek vybraných vězňů, včetně Bedřicha Seligera. V prosinci 1939 se mu podařilo společně s dalšími pěti vězni z tábora utéct a přejít ilegálně přes nedalekou hranici na sovětské území. Bedřich Seliger se nakonec dostal až do Lvova, kde v té době žilo již několik tisíc uprchlíků. Na rozdíl od většiny z nich měl ale to štěstí, že mu bylo uděleno pracovní povolení a našel si práci v pekárně v nedalekém Bolechově. Tím pádem mu nehrozilo jako většině uprchlíků zatčení a následná deportace do sibiřských pracovních lágrů. Po německém útoku na SSSR v červnu 1941 byl ale s dalšími civilisty evakuován před postupující frontou až do Taškentu v Uzbekistánu, kde několik měsíců pracoval v sovchoze. Koncem roku 1941 se ale dočetl v novinách, že se v Buzuluku tvoří československá vojenská jednotka a ihned se do ní rozhodl vstoupit – dokonce byl jedním z prvních šesti vojáků, kteří se v Buzuluku hlásili. V dalším průběhu války prošel jako velitel minometného družstva celým tažením naší východní jednotky (celkem byl třikrát zraněn), v bojích o Dukelský průsmyk pak velel minometné rotě. Během války zahynula celá jeho rodina v nacistických vyhlazovacích táborech. Až do roku 1947 byl Bedřich Seliger zaměstnán na sborovém velitelství v Olomouci, po odchodu z armády se usadil v Teplicích a působil ve vedoucích funkcích v krajkářské a textilní výrobě a ve sklárnách v západních a severních Čechách. Bedřich Seliger zemřel 27. listopadu 2012.

Otto Windholz Winecki (1923–2015)

Otto Windholz se narodil 29. března 1923 v polské Ustroni nedaleko československých hranic. Jeho otec byl předsedou místní židovské obce, matka pocházela z Michálkovic u Ostravy, kam často v dětství dojížděl za příbuznými. Po nacistické okupaci Československa se k nim v opačném směru přistěhovali tři tety a strýc. Stejně jako jinde na polském území okupovaném nacisty se museli v Ustroni všichni muži ve věku šestnáct až šedesát let hlásit na nucenou práci – čištění chodníků, úpravy terénu, hloubení vojenských zákopů apod. Po několika týdnech ponižující a vyčerpávající práce byl i Otto Windholz s bratrem a otcem zařazen do transportu do Niska nad Sanem. Po první noci v táboře Zarzecze se všichni tři rozhodli utéci na sovětské území. Po překročení sovětské hranice byli zatčeni NKVD a vězněni v Siňavě. Po pár dnech však byli propuštěni a mohli odjet do Lvova. Po několika měsících se přihlásili k německé repatriační komisi s cílem vrátit se k mamince a dalším příbuzným do Ustroně. Místo toho však byli jedné noci zatčeni NKVD a transportováni nákladním vlakem a lodí do pracovní kolonie NKVD Verchnije baraki u Chanty-Mansijska. Na základě amnestie pro polské občany, vyhlášené po německém útoku na Sovětský svaz v létě 1941, byl odeslán na práci v kolchozu, jeho bratr Alfred na stavbu. Otec Josef byl vážně zraněn při práci v lese a byl hospitalizován v Chanty-Mansijsku. Společně s bratrem požádali o uvolnění do vznikající polské vojenské jednotky v SSSR, což jim bylo v listopadu 1943 umožněno. Nastoupili k dělostřelectvu, v květnu 1944 však byl Otto odeslán do důstojnické školy. Po návratu domů zjistil, že většina jeho příbuzných byla povražděna v Osvětimi. Do roku 1947 zůstal v polské armádě, pak pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. V letech 1960–1965 pobýval jako úředník polského ministerstva zahraničních věcí s rodinou v Praze. V důsledku další vlny antisemitismu v Polsku koncem 60. let uprchl v květnu 1968 s rodinou do Vídně a odtud do Austrálie. Se svou ženou Krystynou se usadili v Melbourne, kde v listopadu 2015 zemřel.