Dosavadní historický výzkum politických represí v Sovětském svazu odhalil, že v období od 20. do 50. let 20. století se v různých formách dotkly okolo 15 000 československých občanů a osob české národnosti usazených na sovětském území. Valná většina postižených (okolo 10 000 lidí) prošla tábory Gulagu, do celkového odhadu jsou ovšem zahrnuty i oběti poprav a nuceného vysídlení. Českoslovenští občané či krajané byli v Sovětském svazu pronásledováni z různých důvodů. Ty nejčastěji souvisely s politickým vývojem v SSSR i celé Evropě, v jehož důsledku došlo k několika vlnám represí sovětských bezpečnostních orgánů zaměřeným jak proti místnímu obyvatelstvu, tak proti cizím státním příslušníkům.
První případy perzekuce krajanů lze spojit s nástupem bolševického režimu v roce 1917. Většinou se jednalo o jednotlivce, které revoluční rudé síly považovaly za nepřátele z důvodu jejich politické orientace či společenského postavení. V následujících letech se však objektem represí postupně staly i další vrstvy sovětského obyvatelstva (zejména rolnictvo, část dělnictva) a nakonec v podstatě celá sovětská společnost bez ohledu na třídní původ. Na přelomu 20. a 30. let stalinské represe vyvrcholily během kolektivizace zemědělství a přirozeně se dotkly zejména příslušníků české menšiny, která se již od druhé poloviny 19. století usazovala na území carského Ruska. Terčem třídní nenávisti se stali v první řadě úspěšní zemědělci (zejména na sovětské Volyni), považovaní sovětskou mocí za kulaky. Mnozí z nich byli zatčeni, odsouzeni a odesláni do táborů nucených prací či do vyhnanství, výjimkou nebyly ani popravy. Podobným represím byli vystaveni i obchodníci, podnikatelé a úspěšní řemeslníci – ti byli označeni za vykořisťovatele či buržoazní živly. Mezi postiženými byli dále čeští legionáři a váleční zajatci z první světové války, kteří po jejím skončení zůstali z různých příčin v Rusku. Neméně početnou skupinu obětí představují také emigranti, kteří odcházeli z Československa do SSSR v průběhu 20. a 30. let hlavně z ekonomických či politických důvodů. Mezi nimi byli jak členové vystěhovaleckých družstev, kvalifikovaní specialisté a odborníci v různých výrobních odvětvích, tak i českoslovenští komunisté, kteří sem přicházeli působit ve strukturách Kominterny, případně se zde ukrývali před trestním postihem v ČSR.
Tyto perzekuční zásahy svou tvrdostí značně ochromily sovětskou společnost, avšak za nejtragičtější etapu sovětských represí lze považovat období tzv. Velkého teroru v letech 1936–1938. V tomto období bylo popraveno téměř tři čtvrtě milionu osob a další statisíce nevinných byly uvězněny. Extrémní vlna násilí se beze zbytku dotkla i všech jmenovaných skupin obyvatelstva z řad našich krajanů a občanů. Právě jejich jinakost – cizí národnost či státní příslušnost, aktivity v krajanských sdruženích či spolcích apod. – byla nejčastějším důvodem k zatčení a rychlému odsouzení na základě vykonstruovaných obvinění z protisovětské, kontrarevoluční činnosti, špionáže ve prospěch cizího státu apod., k trestu smrti či dlouholetému vězení. Doposud bylo historicky potvrzeno přes 1350 osob českého původu či československé státní příslušnosti popravených v meziválečném období z politických důvodů – většina z nich padla za oběť právě represím během Velkého teroru. Stovky dalších byly uvězněny v Gulagu nebo vysídleny do odlehlých oblastí SSSR.
V souvislosti s postupným zánikem Československa v letech 1938–1939 v důsledku německé a maďarské okupace
a vzniku Slovenského státu zamířily do Sovětského svazu tisíce československých občanů ohrožených politickým pronásledováním,
případně se tam ocitli v důsledku sovětské okupace východní části Polska. Mezi uprchlíky bylo několik stovek Čechů a Slováků,
nejpočetnější uprchlické skupiny však tvořili Rusíni (jejich počet se dnes odhaduje na 6000 osob) prchající nejčastěji před brannou povinností
v maďarské armádě a čeští Židé (okolo 2000 osob) hledající záchranu před rasovým pronásledováním.
Mezi ně lze zařadit i několik stovek protektorátních Židů deportovaných nacisty v říjnu 1939 do
Niska nad Sanem ve východní části Generálního gouvernementu, odkud byli vzápětí Němci vyhnáni na sovětské území.
Útěkem na východ se sice běženci vyhnuli nacistické či maďarské perzekuci,
až na výjimky se však většina z nich stala oběťmi sovětského režimu. K zatčení docházelo již při samotném
přechodu hranice či později na sovětském území, během razií oddílů NKVD proti „nespolehlivým elementům“ v
pohraničních oblastech mezi lety 1940 a 1941. Zadržení byli obviněni nejčastěji z ilegálního přechodu hranice,
nelegálního pobytu na území SSSR či špionáže, čemuž obvykle odpovídal rozsudek od tří do pěti let
(výjimkou však nebyly ani tresty 8 až 15 let) nucených prací vynesený mimosoudními orgány NKVD.
Přibližně 15 % odsouzených Čechoslováků internaci nepřežilo. Ostatní se většinou dočkali propuštění
v průběhu roku 1942 v důsledku amnestie pro československé občany. Krajané odsouzení za údajnou špionáž či
další závažnější protisovětské aktivity, případně osoby zadržované z různých důvodů veliteli jednotlivých táborů,
umírali na nucených pracích ještě v době, kdy jejich propuštění druzi bojovali na frontě, nebo dokonce i po skončení války.
Od osvobození prvních území předválečného Československa Rudou armádou na podzim 1944 až do začátku 50. let byly z československého území do SSSR příslušníky sovětských bezpečnostních složek zavlečeny tisíce lidí. Šlo převážně o předem stanovené skupiny obyvatel, které sovětský režim považoval za nepřátelské: např. představitelé „bílé“ protibolševické emigrace, osoby v minulosti spjaté s okupačními režimy či Slovenským státem, vedoucí političtí představitelé Podkarpatské Rusi, kteří mohli ohrozit sovětský zábor tohoto území. Odvlečení se ale nevyhnuli ani někteří Češi, kteří se měli v minulosti provinit proti sovětskému režimu. Kromě toho byly ze Slovenska a zejména Podkarpatské Rusi na sovětské území zavlečeny tisíce osob z řad Němců, Maďarů i Slováků, které byly mimosoudně mobilizovány v rámci válečných reparací na práci pro válkou poničenou sovětskou ekonomiku. Zavlečení z řad ruských, ukrajinských, běloruských či rusínských politiků, intelektuálů a odborníků, stejně jako kolaboranti s nacistickým Německem byli na sovětském území odsouzeni k vysokým trestům 10–25 let odnětí svobody a odesláni do táborů Gulagu. Část jich však zemřela již při zatýkání v Československu a další během vyšetřování a následné internace v SSSR. Odhady počtu odvlečených osob z území dnešní České republiky se pohybují okolo 300 lidí, z toho přes 200 osob patřilo ke kruhům ruské a ukrajinské emigrace. Zpět do Československa se po propuštění vrátilo pouze okolo 70 osob. Politické represe v Sovětském svazu se v poválečném období dotkly i tisíců bývalých československých občanů z Podkarpatské Rusi, odstoupené SSSR v roce 1945. Kromě národnostních menšin (Maďarů, Němců) perzekvovaných v důsledku 2. světové války byly pronásledovány zejména osoby považované za ukrajinské či rusínské nacionalisty, církevní představitelé, oběti kolektivizace či osoby, které se pokoušely o nelegální odchod ze Sovětského svazu.