Před Solženicynem
Svědectví o sovětském represivním režimu publikovaná v 20.–70. letech 20. století
Vydání Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna koncem roku 1973 v Paříži odhalilo široké veřejnosti po celém světě rozsah represí v Sovětském svazu a propracovaný systém tamní státní kontroly a tyranie. Monumentální dílo, na němž autor pracoval deset let a sestavil je i díky svědectví více než dvou set osob, ale nelze vnímat jako ojedinělou tematickou publikaci. Minimálně od poloviny 20. let vycházely v evropských i zámořských nakladatelstvích a také v tehdejším demokratickém Československu díla v mnohém podobná Solženicynově knize. Nejde přitom o několik titulů, ale o řadu publikací, jež mimo jiné ukazují, že informace o skutečné povaze sovětského režimu existovaly a ve svobodných zemích byly dostupné dávno před Solženicynem. V roce 50. výročí vydání Souostroví Gulag proto tým pracovníků z projektu Čechoslováci v Gulagu zahájil literárně-historický projekt s cílem přiblížit osudy a díla těchto autorů i reakci tehdejšího tisku a veřejnosti. Portréty autorů, recenze publikací a související dokumenty i fotografie vycházejí na stránkách projektu a v Magazínu Paměti národa.
Autorský tým: Jaroslav Formánek, Jan Machonin (autoři textů); Adam Hradilek, Jan Dvořák, Jan Horník, Anna Chlebina (archivní výzkum)
Partnerské instituce projektu: Slovanská knihovna NK, Paměť národa, Libri prohibiti, CEFRES Praha
Georges Agabekov (1896–1937)
Z ráje sovětské svobody (zápisky čekisty). Nakladatelství Jan Svátek, Praha, 1932
Georges Sergejevič Agabekov, původním jménem Arutjunov, se narodil v roce 1896 v Ašchabadu (dnešní hlavní město Turkmenistánu) rodičům arménského původu. Na začátku první světové války bojoval v carské armádě. Koncem roku 1916 byl odeslán do důstojnické školy v uzbeckém Taškentu. Po bolševické revoluci v listopadu 1917 vstoupil v březnu 1918 do Rudé armády. O dva roky později se stal členem komunistické strany a brzy poté i příslušníkem Čeky (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží), v jejichž řadách se v době občanské války podílel jako důstojník na rudém teroru v Jekatěrinburgu a na potlačení rolnického povstání v Ťumenské oblasti. Poněvadž uměl několik jazyků, především plynně hovořil persky a turecky, v září 1921 byl převelen do Moskvy, kde byl přidělen do sekce Čeky zaměřené na Blízký a Střední Východ. Nejprve pracoval v Taškentu a Turkestánu, od roku 1924 prováděl pod diplomatickým krytím špionáž v afghánském Kábulu. V roce 1926 byl vyslán jako rezident zahraniční pobočky OGPU (nový název Čeky) do Persie. V Teheránu se mu podařilo získat šifrovací kódy cizích mocností, verbovat agenty a podněcovat nepřátelství mezi tamními kmenovými vůdci vůči britské přítomnosti na Blízkém Východě. V dubnu 1928 se Georges Agabekov vrátil do Moskvy a byl povýšen na náčelníka blízkovýchodní sekce OGPU. O rok později vystřídal v Turecku v roli rezidenta „trockistu“ Jakova Blumkina. V Turecku Agabekov vystupoval pod jménem Nerses Ovsepjan a vydával se za bohatého arménského obchodníka, jeho pravým cílem bylo vybudovat v Konstantinopolu hlavní základnu sovětské špionáže na Blízkém Východě. Podle britského zpravodajského důstojníka a novináře Gordona Brook-Sheperda se v Turecku zamiloval do mladé Angličanky Isabel Streater, kvůli níž v roce 1930 zběhl do Francie. Agabekov ve své knize uvádí za důvody emigrace „degeneraci revoluce, byrokratizaci strany, zneužívání aparátu a Stalinovu autokratickou vládu“. V srpnu 1930 ho ale francouzské úřady vyhostily ze země a Agabekov začal žít v Belgii pod svým původním jménem Arutjunov. V Bruselu se také oženil s Isabelou Streater. Ve Francii mu v roce 1930 vyšla publikace s názvem GPU, ve které detailně popisuje mimo své špionážní a diverzní úkoly i strukturu, metody a cíle bolševické policejní organizace. O rok později ji vydalo v ruštině berlínské nakladatelství Strela (Г. П. У. Записки чекиста; GPU. Zápisky čekisty) a v angličtině newyorské nakladatelství Brentano's (OGPU: The Russian Secret Terror; OGPU: Ruský tajný teror). Vydání knihy vedlo k rozsáhlému rozkrytí a zatčení desítek sovětských agentů a sympatizantů v Persii a v dalších zemích Blízkého Východu. V roce 1932 vyšla v českém překladu pod názvem Z ráje sovětské svobody (zápisky čekisty). V následujících letech proběhlo několik neúspěšných pokusů ze strany Sovětů o jeho likvidaci. Georges Agabekov byl nakonec zavražděn agenty NKVD v srpnu 1937 v Pyrenejích.
Více o knize a autorovi:
Jaroslav Formánek: Z ráje sovětské svobody
André Gide (1869–1951)
Retour de l´U.R.S.S. Gallimard, Paříž, 1936; první české vydání Návrat ze SSSR, Družstevní práce, 1937, přeložil Bohumil Mathesius
Retouche à mon „Retour de l´U.R.S.S. Gallimard, 1937; první české vydání Retuše k mému Návratu ze Sovětského svazu, Julius Albert, Praha 1937, přeložil Bohumil Mathesius
André Paul Guillaume Gide se narodil 22. listopadu 1869 v Paříži. Otec byl významným právníkem a profesorem práva, matka se starala o výchovu syna, který vyrůstal v silně katolickém prostředí. Po manželově smrti, když bylo A. Gidovi jedenáct let, matka zavedla v domácnosti přísný puritánský režim v duchu protestantských mravů. Vlivem křesťanství Gide později vysvětloval i své počáteční sympatie k Sovětskému svazu. „Ke komunismu mě nepřivedla četba Marxe ale evangelií.“ Po nabytí základního vzdělání studoval na několika vysokých školách, avšak pro špatný zdravotní stav musel studia vždy přerušit. V té době se začal zajímat o literaturu a psát básně ovlivněné francouzskými symbolisty, především Stéphanem Mallarmé a Paulem Valéry. Přelomovým se pro Gida stal rok 1897, kdy se vydal na dlouhou cestu po severní Africe, která jej inspirovala k první významné knize Pozemské živiny. Následovala řada dalších, z nichž byla nemalá část přeložena do mnoha jazyků i do češtiny, jako například Immoralista, Těsná brána, Vatikánské kobky, Pastorální symfonie, Zemři a živ budeš, Penězokazci. Mimo literární činnost se věnoval i divadelním dramatům, poesii, esejistice, v roce 1909 se podílel na vytvoření časopisu La Nouvelle Revue Franҫaise, kde pak dlouhá léta publikoval zápisky ze svého Deníku (Journal). Koncem dvacátých let podnikl další významnou cestu do Afriky, tentokrát do Konga a Čadu. Výsledkem byly dva cestopisy – Voyage au Congo a Le Retour du Tchad (Návrat z Čadu), v nichž odsoudil francouzský kolonialismus. Do češtiny byl Antonínem Horským přeložen v roce 1928 pouze první z nich pod názvem Kongo. Po těchto knížkách začal André Gide stále častěji veřejně vyjadřovat své zprvu liberální politické názory, jež se časem proměnily v otevřené sympatie ke komunismu a Sovětskému svazu. Jako celosvětové známý spisovatel byl proto v roce 1936 pozván na návštěvu SSSR. Po návratu vyjádřil své zklamání ze sovětského komunismu ve výše zmíněných titulech. Především Návrat ze SSSR se stal politicko-literární senzací, ve Francii se prodalo na 150 000 výtisků, kniha byla velmi rychle přeložena do 15 jazyků včetně češtiny. V Sovětském svazu byl však její autor prohlášen za nepřítele a zrádce a jeho předešlá díla přeložená do ruštiny proskribována a odstraněna z knihoven. Návrat ze SSSR se dočkal vydání až za Gorbačovovy „Perestrojky“ v roce 1989 a musel být opatřen předmluvou, která tehdejšímu čtenáři vysvětlovala, kdo to vlastně byl André Gide. Tak dokonale bylo jeho jméno vymazáno z kolektivní paměti. Podobný osud čekal po roce 1948 Gidovy kritické reflexe o Sovětském svazu i v Československu, kdo do roku 1989 vyšly od laureáta Nobelovy ceny za literaturu, kterou Gide obdržel v roce 1947, pouze dvě knihy. V roce 1968 Penězokazci a v roce 1970 na Slovensku Pivnice Vatikánu. Nového vydání se Návrat ze SSSR a Poopravení „Návratu ze SSSR“ dočkaly v překladu Zuzany Tomanové až v roce 2015 zásluhou nakladatelství Bourdon. André Gide zemřel v Paříži počátkem roku 1951. O rok později zařadila jeho kompletní dílo na Index zakázaných knih i katolická církev. Důvodem ovšem nebyla ideologie, ale Gidovy osobní i literární deklarace o sexuálních stycích s nezletilými hochy a masturbaci. Píše o tom například v knihách Immoralista, Zemři a živ budeš. Dlužno podotknout, že ve Francii platil až do roku 1945 zákon, který penalizoval styk s nezletilými, pokud byli mladší 13 let, teprve poté byla tato hranice posunuta na 15 let.
Více o knize a autorovi:
Jaroslav Formánek: Francouzský literát hledal v SSSR ideál, našel tam podlézavost a otroctví
Nikolaj Kiselev (1898–?)
Tábory smrti v SSSR. Vlastním nákladem, Praha, 1933; II. vydání 1935.
Н.И. Киселев-Громов: Лагери смерти в СССР: великая братская могила жертв коммунистического террора. Книгоиздат. Н.П. Малиновскаго, Шанхай, 1936
N.J. Kisselew (Gromow): Die Totenlager in der USSR. Verlag: Karl H. Frank, Karlsbad-Leipzig, 1938
Nikolaï Kisselev-Gromov, Sozerko Malsagov: Aux origines du Goulag - Récits des îles Solovki. François Bourin Éditeur, Paris, 2011.
Nikolaj Ignatevič Kiselev se podle údajů finské policie narodil 10. července 1898 v osadě Batalpašinskoje (od r. 1937 město Čerkesk) v dnešní Karačajsko-čerkeské republice na jihu Ruska. Jeho původní příjmení bylo Kisil. Vystudoval střední školu a chtěl se stát učitelem. Plány mu zhatila první světová válka a po převzetí moci bolševiky občanská válka, kdy se přidal k Alekseevskému jízdnímu pluku Děnikinových bělogvardějců. V březnu 1920 utrpěl zranění nohy a zůstal v nemocnici v Novorosijsku, který však padl do rukou 22. divize Rudé armády. Údajně měl u sebe dokumenty Rudoarmějce Karpova, a přesvědčil tak bolševiky, že je příslušníkem 2. revolučního praporu z Kubáně. Unikl tím nejen smrti zastřelením, což by mu jako bělogvardějci hrozilo, ale díky svému vzdělání byl přijat do zpravodajského oddělení Rudé armády a následně do Čeky, v jejichž řadách se zapojil do boje s nepřáteli na území severního Kavkazu. V této funkci působil až do roku 1927, kdy byl kvůli nedbalosti přeložen na Solovecké ostrovy. V té době udržoval poměr se Sárou Davidovou, písařkou na velitelství OGPU v Armavíru, která ho v roce 1930 varovala, že orgány OGPU prošetřují jeho minulost. Kiselev se proto rozhodl k emigraci a během jedné inspekční cesty doprovázený vojínem Borisem Zubakovem 21. června 1930 oba překročili finskou hranici. Zubakov měl z Finska později odjet do Brazílie. Podle zprávy finské policie československým úřadům z února 1932 Kiselev v Helsinkách sepsal své vzpomínky na Solovecké severní tábory zvláštního určení i na dobu svého působení na severním Kavkaze. Ukázky byly zveřejněny v ruském emigrantském časopise Rul´ v Berlíně a v Anglii, kde autor hodlal po vydavateli soudně vymáhat vyšší honorář. Ve Finsku měl často holdovat i alkoholu a nechat se vydržovat ruskými ženami. Do Československa přijel z Německa 6. prosince 1931 na pozvání strany Rolnické Rusko, sídlící v Praze. O jeho příjezd se zasloužil zejména významný ruský emigrant a ekonom Sergej Maslov, který zorganizoval i překlad Kiselevova rukopisu do češtiny a následné vydání knihy. Než publikace vyšla, autor pod pseudonymem Gromov podnikl několik přednášek v Praze a na venkově na téma sovětských pracovních táborů i teroru Čeky na Kavkaze. Příležitostně pomáhal i s vydáváním věstníku Rolnické Rusko. Bydlel po ubytovnách nebo přespával v redakci časopisu. Během pobytu mu v srpnu 1932 skončila platnost provizorního osobního dokladu č. 3037-8-31 vystaveného v Berlíně 4. prosince 1931. Kiselev proto požádal československé úřady o povolení k pobytu bez pasu, aby mohl dokončit další plánované přednášky a poté odjet do Francie za bývalými spolubojovníky z bělogvardějského jízdního pluku. Policejní ředitelství v Praze ve své zprávě ze září 1932 žádost nedoporučilo vzhledem k podezření, že jmenovaný je sovětským agentem, který má v ČSR plnit úkoly v intencích komunistické III. Internacionály. Policie rovněž zachytila informaci, že se s Kiselevem rozešel jeho podporovatel Maslov, kvůli jeho údajným stykům se sovětskou obchodní misí. Kiselev Prahu opustil a odjel na český venkov pokračovat ve svých přednáškách, v Hradci Králové si znovu zažádal o povolení k pobytu. Žádost byla výnosem ministerstva vnitra v říjnu 1932 definitivně zamítnuta. V lednu 1933 pak úřady zrušily jeho přednášku v Pardubicích a 17. února 1933 byl N. Kiselev rozhodnutím okresního úřadu v Hradci Králové „navždy vyhoštěn z území ČSR“. Zda, kdy a kam odjel, není zatím známo. Současně mu však začátkem roku 1933 v Praze vyšla kniha pod názvem Tábory smrti v SSSR. Z perspektivy bývalého čekisty a zplnomocněnce inspekčního a informačního oddělení Správy severních táborů zvláštního určení se v knize zabývá vznikem a organizací sovětských lágrů na ruském severu, kde působil v letech 1927–1930 především na Soloveckých ostrovech. Přibližuje i každodenní život vězňů, jejich existenční a pracovní podmínky, dobovou propagandu o „humánní převýchově“ trestanců, ale i svět jejich dozorců a velitelů. Dílo se dočkalo druhého českého vydání v roce 1935. První ruské vydání v Šanghaji v roce 1936 neslo podtitul Velký hromadný hrob obětí komunistického teroru. Německého vydání se ujal nacista Karl Herman Frank. Vyšlo v roce 1938 v Karlových Varech, doplněné o množství fotografií a soupis vedoucích představitelů sovětské bezpečnosti židovského původu.
Více o knize a autorovi:
Jaroslav Formánek: Tábory smrti v SSSR
Josef Klička (1889–1957)
Žil jsem v SSSR. Orbis, 1942
Neznámé sověty. Orbis, 1944
Josef Klička se narodil 16. března 1889 v obci Hraběšín u Čáslavi do rolnické rodiny. Po obecné škole a nižším gymnáziu v Hradci Králové prošel horní odbornou školou v Ostravě, poté pracoval na rodinném hospodářství. Za první světové války padl do ruského zajetí v červnu 1916 a jako zajatec stavěl železnici z Jekatěrinburgu do Tobolsku. Bolševickou revoluci prožil v sibiřském městě Turinsk, kde se na jaře 1918 oženil s učitelkou Antonií Nikolajevovou. Na podzim téhož roku vstoupil v Omsku do československých legií. Namísto návratu do vlasti se však rozhodl pro život v Sovětském svazu a v lednu 1920 legie opustil. Následně vystřídal celou řadu povolání a SSSR projezdil křížem krážem. Pracoval například v Moskvě, ve Sverdlovsku, Vladivostoku, v sovětském Kazachstánu i Tádžikistánu. Byť se nijak politicky neangažoval, zastával významné funkce, třeba ředitele státního velkostatku, dozorce v dolech, revírního vedoucího, za ekonomického uvolnění v období Nové ekonomické politiky (NEP) provozoval restauraci. V polovině 30. let se dostal do Kuzněcké uhelné pánve u Prokopjevska, kde působil jako vedoucí důlního revíru. V době Velkého teroru byl na základě udání 23. února 1937 zatčen. Po rok a půl trvající vazbě proběhl 26. října 1938 soud v Novosibirsku. Josefa Kličku odsoudil dle vykonstruovaného obvinění za trestný čin vyzvědačství, ničení státního majetku a agitace proti sovětské vládě k 20 letům vězení. Zároveň byla ze Sovětského svazu vyhoštěna jeho žena a děti, odešly do Československa. Klička prošel několika tábory Gulagu, byl i na Soloveckých ostrovech. V roce 1940 ho převezli do Moskvy k přezkoumání případu Nejvyšším vojenským soudem SSSR. V době stalinismu šlo o výjimečnou záležitost, stejně jako následné udělení milosti a vypovězení ze Sovětského svazu. Josef Klička se shodou okolností ocitl na seznamu sestaveném v rámci reciproční výměny politických vězňů mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, jenž vznikl po uzavření smlouvy mezi oběma zeměmi, tzv. paktu Ribbentrop-Molotov. Takto se do Německa vrátila například komunistka Margarete Buber-Neumannové, která v roce 1935 utekla se svým manželem před nacisty do SSSR. Neumann byl za Velkého teroru zatčen a popraven (1938), jeho žena odsouzena k 5 letům v Gulagu. Po předání Němcům strávila dalších pět let v koncentračním táboře Ravensbrück. Nebo 4 roky v SSSR vězněný polsko-rakouský fyzik židovského původu Alexander Weisberg-Cybulski. Oba jmenovaní po válce publikovali svědectví o svých zkušenostech, jež významně přispěla k šíření znalostí o stalinském teroru. Na seznamu ale nechyběla ani jména vybraných Čechů z protektorátu, například Anna Mache odsouzená v roce 1938 k 8 letům v Gulagu. Spolu s Kličkou byli v lednu 1941 předáni Němcům v Brest Litevsku ještě Jan Daněček, Josef Kniha a Jan Dostál. Klička putoval do Berlína, kde byl vyslýchán. Pravděpodobně tady si díky jeho bohatým zkušenostem ze života v SSSR Němci uvědomili jeho hodnotu pro antisovětskou propagandu. Se svou rodinou se konečně setkal v Praze v únoru 1941. Zpočátku přežívali ze dne na den, což se změnilo po německém napadení Sovětského svazu, kdy Klička z popudu okupantů publikoval v protektorátním tisku sérii článků s protisovětskou tematikou. V roce 1942 mu v nakladatelství Orbis vyšla brožura Žil jsem v SSSR, kde bolševický režim označuje za hrůzovládu, která pomocí teroru rozkládá sovětskou společnost, degraduje mezilidské vztahy i životní úroveň. Přestože text Kličkova nejznámějšího protisovětského díla vychází hlavně z osobních zážitků mnohdy věrně popisujících sovětskou realitu, značně problematickou zůstává skutečnost, že při jeho sepsání běžně využíval i propagandistické materiály dodané Němci.
V roce 1944 Orbis publikoval další Kličkovu tematicky totožnou knížku Neznámé sověty. Na přímluvu ministra školství a národní osvěty Emanuela Moravce od června 1942 pracoval v tiskovém oddělení Národní odborové ústředny, v červnu 1943 se stal šéfredaktorem a posléze hlavním tajemníkem pro tisk a propagandu. V lednu 1944 vstoupil do České ligy proti bolševismu. Po skončení války byl v květnu 1945 zatčen a Mimořádným lidovým soudem v Praze odsouzen 23. ledna 1947 za zločin proti státu dle § 3/1 dekretu prezidenta republiky k 15 letům vězení. Propuštění se dočkal koncem února 1954 na základě amnestie prezidenta Antonína Zápotockého. Po návratu z vězení pracoval jako dělník ve skladu, později byl vrátným v n. p. Obchodní domy. Josef Klička zemřel v září 1957.
Více o knize a autorovi:
Jaroslav Formánek: Pravda ve službách lži. Jak nacisté zneužívali pravdivá svědectví ze SSSR?
Arthur Koestler (1905–1983)
Darkness at Noon. Macmillan, Londýn 1940.
Le Zéro et l´Infinii. Calmann-Lévy, Paříž 1945.
Sonnenfinsternis. Hamish Hamilton, Londýn 1946.
Tma o polednách. Odeon, Praha 1992.
Arthut Koestler (Kösztler) se narodil 5. září 1905 v židovské rodině v Budapešti. Otec Henrik byl podnikatel a vynálezce, matka Adele, za svobodna Jeiteles narozená v Praze, vyrůstala ve Vídni. Jako třináctiletý zažil sto dnů komunistické vlády Bély Kuna a Maďarské republiky rad, kterou vystřídal konzervativní a antisemitský režim admirála Horthyho. Rodina se proto na začátku dvacátých let přestěhovala do Vídně, kde Koestler studoval na polytechnice, docházel na přednášky z filosofie i literatury, zabýval se i psychoanalýzou. V tomto období ho především ovlivnily dvě knihy, Einsteinova Teorie relativity a brožura sionistů z okruhu Vladimíra Žabotinského, s nímž se osobně seznámil a chvíli mu dělal i tajemníka. Otcův podnikatelský krach byl sice příčinou předčasného ukončení studií, avšak jako předseda sionistických studentů a spoluzakladatel mládežnického sionistického hnutí Betar neváhal a při první příležitosti odjel do Palestiny. Manuální práce v zemědělství ho ale nebavila a začal se živit jako novinář. Moc se mu nedařilo, ve své dvoudílné autobiografii (česky Šíp do nebe a Neviditelné písmo) později přiznal, že mezi Jeruzalémem a Haifou živořil a mále zemřel hlady. Po dvou letech se proto vrátil do Evropy, kde se stal reportérem Ullsteinova levicového německého nakladatelství, vydávajícího deník Vossische Zeitung. V roce 1931 se jako jediný novinář zúčastnil polární expedice se vzducholodí Graf Zeppelin. Na Silvestra toho samého roku si pak podává přihlášku do německé komunistické strany a další dva roky procestuje Sovětský svaz s úkolem popsat zemi dělníků a rolníků. Jeho propagandistický cestopis Rudé dny a bílé noci ale sovětská nakladatelství odmítla kvůli „frivolnosti a lehkovážnosti textu“. Nešlo přitom o první rozčarování ze země Sovětů. Jako vnímavý a inteligentní pozorovatel poznal během cest i odvrácenou tvář režimu. Na Ukrajině zažil hladomor, v Turkmenistánu byl svědkem stalinského procesu s místním pohlavárem, v Baku se zapletl s GPU, které nerozvážně oznámil podezření na svou dívku, jež pak zmizela neznámo kam. Myšlence komunismu přesto zůstal věrný i po návratu ze SSSR, kdy kvůli Hitlerově převzetí moci v Německu zamířil do Paříže. Tam ho dohnaly existenční těžkosti, aby pod pseudonymem Dr. A. Costler redigoval Encyklopedii o sexuálním životě. Na zakázku Willi Münzenberga, šéfa propagandy Kominterny, napsal i svůj první román o životě komunisty v exilu. V roce 1936 odjel do Španělska jako dopisovatel z občanské války. Rok poté byl frankisty zajat a odsouzen k trestu smrti, nakonec ho vyměnili za ženu významného frankistického důstojníka. Čekání na popravu vylíčil v knize Dialogue with Death. Po propuštění a pod vlivem zpráv o moskevských procesech odeslal vedení své komunistické buňky ostrou kritiku stalinismu a v roce 1938 tak skončilo jeho členství ve straně. Ve své autobiografie svou angažovanost popsal slovy: „Šel jsem ke komunismu, jako jde člověk k prameni svěží vody, a opustil jsem jej, tak jako člověk vybředá z otrávené řeky plné trosek mrtvých měst a utopenců.“ V roce rozchodu se stranou začala jeho práce na románu Tma o polednách, popisujícího právě stalinské procesy se starými bolševiky a revolucionáři, metodiku výslechů, jež nevinně obžalované osoby vedly k doznání smyšlených zločinů. Koestler tak formou literární fikce o třicet let předběhl tematicky stejné ale autentické zážitky z věznění v 50. letech čs. komunisty Arthura Londona, publikované pod názvem Doznání. Román o uvěznění bolševika Rubašova psal Koestler německy. Rukopis pojmenoval Sonnenfinsternis a do angličtiny jej přeložila jeho přítelkyně Daphne Hardy Henrion, dílo vyšlo v roce 1940 bez většího ohlasu. Dlouho se soudilo, že se původní rukopis ztratil. V roce 2015 byla ale jedna kopie objevena v archivech švýcarského nakladatele Emila Oprechta. Než Tmu o polednách dopsal, byl Koestler v roce 1940 opět zatčen. Tentokrát ve Francii a jako ostatní podezřelé cizince ho nejprve umístili v pařížském tenisovém areálu Roland-Garros, posléze v internačním táboře ve Vernet v Pyrenejích. Aby se z tábora dostal na svobodu, upsal se Francouzské cizinecké legii pod jménem Albert Dubert, taxikář z Bernu. Poté se mu podařilo román dokončit a přes Casablanku a Lisabon emigrovat do Anglie, kde přečkal druhou světovou válku jako řidič sanitky. Obrovský poválečný úspěch Tmy o polednách ve Francii udělal z Arthura Koestlera mezinárodně slavného spisovatele. Navzdory nenávistné propagandě francouzských komunistů i levicově orientovaných intelektuálů se knihy prodalo na 400 000 výtisků a následovaly překlady do dalších jazyků. Po válce se Koestler angažoval v protikomunistických iniciativách včetně Kongresu pro kulturní svobodu. Mimo knihy napsané před i během války, Gladiátoři, Tma o polednách, Bahno společnosti, Dialog se smrtí, později publikoval další díla jako Zloději noci, Příslib a naplnění, Třináctý kmen, a výše zmíněnou dvoudílnou autobiografii. V plánu měl i dopsání Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, odehrávajících se v protektorátu. Vyjma literatury psal i knihy o vesmíru, psychologii, fyzice, o paranormálních jevech jako telepatie nebo levitace. Účastnil se i kampaní proti trestu smrti, angažoval se však i pro možnost dobrovolného odchodu ze světa. Posledně jmenované proměnil Arthur Koestler ve skutečnost 1. března 1983, kdy si kvůli vážné nemoci vzal život. Spolu s ním dobrovolně zemřela i jeho třetí žena Cynthia.
Více o knize a autorovi:
Jaroslav Formánek: Kniha, která zachránila Francii před komunismem
Viktor Kravčenko (1905 – 1966)
I Chose Freedom. Nakladatelství Hilman, New York, 1946.
J´ai choisi la liberté. Nakladatelství Self, Paríž, 1947
Viktor Kravčenko se narodil v roce 1905 v ukrajinském Jekatěrinoslavu, dnešní Dněpropetrovsk. Otce poznal až po jeho návratu z několikaletého vězení, kde skončil za účast v revoluci roku 1905. V sedmnácti letech se Kravčenko stal členem Komsomolu, v roce 1929 vstoupil do komunistické strany. Současně vystudoval metarulgický institut, kde se spřátelil s budoucím sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem. Jako inženýr a chráněnec vlivného lidového komisaře Serga Ordžonikidzeho to dotáhl až na vedoucí funkci hutního kombinátu v ukrajinské Nikopoli. O komunistickém systému začal poprvé pochybovat, když se stal svědkem tragických následků kolektivizace v podobě hladomoru na Ukrajině. Další rozčarování přišlo v době Stalinem rozpoutaných čistek, známých pod jménem Velký teror. I Kravčenko se dostal do zorného pole orgánů NKVD, ale podle všeho podepsal spolupráci, neboť namísto smrti či věznění jeho kariéra dál stoupala. Za druhé světové války sloužil jako politický komisař v hodnosti kapitána. V roce 1943 byl demobilizován a odeslán k sovětské nákupní komisi ve Washingtonu. Dne 4. dubna 1944 Kravčenko opustil svůj post a požádal o politický azyl ve Spojených státech. Vzápětí poskytnul deníku The New York Times rozhovor, v němž popsal své zkušenosti s komunismem a sovětský režim označil za zločinný. Jeho názory se pokusila zneužít nacistická propaganda s cílem vyvolat rozkol mezi Spojenci. V době přeběhnutí k Američanům měl Kravčenko manželku Zinajdu a syna Valentina, kteří ale zůstali v SSSR. Žena se s ním rozvedla a její druhý manžel syna adoptoval, aby si mohl změnit příjmení po „zrádci vlasti“, jak Sověti Kravčenka nazvali. Po obdržení politického azylu Kravčenko žil pod pseudonymem, kvůli obavám ze sovětské pomsty. Ve Spojených státech se seznámil s dcerou senátora státu New Jersey Cynthií Kuser-Earlovou, s kterou se sice nikdy neoženil, ale později spolu měli dva syny Anthonyho a Andrewa. Monografii Zvolil jsem si svobodu, Kravčenko vydal v New Yorku v roce 1946. Kniha popisující materiální bídu a nedostatky sovětské společnosti, tragické dopady kolektivizace i industrializace, policejní represe a zneužívání otrocké práce vězňů Gulagu, se okamžitě stala bestsellerem v USA i v západní Evropě a velmi rychle byla přeložena do 25 jazyků. (V češtině dodnes nevyšla.) Po jejím publikování v roce 1947 ve Francii autora nařkli tamní komunisté na stránkách revue Les Lettres françaises, že je lhářem a imperialistickým agentem ve službách CIA. Kravčenko je zažaloval z nactiutrhání a šíření pomluv. Na začátku roku 1949 se tak v Paříži odehrál dobovým tiskem nazývaný „soud století“ s desítkami svědků a širokou publicitou. Mimo levicové francouzské i britské intelektuály (například Roger Garaudy, Vercors, F. Joliot-Curie, canterburský děkan Hewlet Johnson) před tribunálem vystoupili i Sovětským svazem dodaní Kravčenkovi někdejší spolužáci a kolegové, kteří ho nazvali zrádcem, podvodníkem a neschopným alkoholikem. Před soudem stanula i bývalá manželka, ta ho pro změnu obvinila z fyzického týrání a sexuálně úchylného chování. Kravčenkovi obhájci naopak pozvali přeživší navrátilce ze sovětských trestních táborů, kteří svými tragickými zkušenostmi potvrdili pravdivý obsah jeho knihy. Zdrcující bylo zejména svědectví německé komunistky Margarete Buber-Neumannové, jež v předválečné Moskvě zažila stalinské čistky, skončila v Gulagu, odkud ji Sověti vydali na základě smlouvy s hitlerovským Německem do rukou nacistů a další válečné roky tak strávila v koncentračním táboře Ravensbrück. Kravčenko nakonec svou justiční při vyhrál a soud komunistům nařídil omluvu i vysoké finanční pokuty, které se však jejich advokátům podařilo formou odvolání k vyšší instanci minimalizovat. Proces, jenž se zabýval nactiutrháním vůči jednotlivci, přesto vstoupil do historie, neboť poprvé veřejně byť nepřímo soudil i sovětský režim. Viktor Kravčenko poté žil v New Yorku, kde v roce 1950 vydal knihu o pařížském soudním klání, Vybral jsem si spravedlnost. Další léta se pokusil o neúspěšné podnikání v Jižní Americe. Jeho životopisec Gary Kern podnikatelský nezdar později vysvětloval zásahem sovětské KGB. V únoru 1966 byl Viktor Kravčenko nalezen ve svém newyorském bytě s prostřelenou hlavou. Policie smrt posoudila jako sebevraždu, syn Andrew byl naopak přesvědčen, že otce zavraždili agenti KGB.
Více o knize a autorovi:
Jaroslav Formánek: Země koncentráků před soudem: francouzští komunisté vs. Kravčenko a Rousset
Michail Mondič (1923 - 1968)
Smerš: God v stane vraga. Mnichov 1948 (kniha vyšla pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij)
Smerš. Rok v táboře nepřítele. (Publikováno opět pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij). Vydal Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2014, přeložila Olga Hulínová.
Michail Mondič se narodil 5. března 1923 v obci Nankovo nedaleko města Chust na Podkarpatské Rusi jako prostřední ze tří synů. Pocházel z chudých poměrů, rodiče byli rolníci, vlastnili malé pole a několik kusů dobytka. Po ukončení obecné školy začal studovat gymnázium v Chustu a díky dobrým výsledkům mohl středoškolské vzdělání i přes nesouhlas rodičů dokončit v Praze na ruském gymnáziu ve Strašnicích, kde maturoval v roce 1942. Během studií se zapojil do školních i mimoškolních aktivit ruské menšiny, například do hnutí Vitjaz, což byla ruská varianta skauta, nebo mládežnické organizaci NTS (Národní svaz práce), která vychovávala své členy k ruskému vlastenectví a v duchu odporu k bolševické ideologii. Po maturitě zamířil rodák z Nankova za technickým vzděláním do Budapešti, kde měl podle svých vlastních slov, jak je zaznamenal v rusky vydané publikaci Smerš: God v stane vraga, po dvou letech získat titul inženýra. Což nezní zcela důvěryhodně, lze však předpokládat, že z bezpečnostních důvodů v knize záměrně uvedl dezinformace ohledně své osoby (změnil i jména příbuzných), aby případným sovětským pronásledovatelům ztížil pátrání. Z dochovaných dokumentů v českých archivech naopak vyplývá, že v září 1942 byl v Praze zatčen Gestapem, oficiální zpráva udává jako důvod vyhýbání se pracovní povinnosti. Existuje však i jiná verze Mondičova zatčení. Podle jeho spolužáka z ruského gymnázia a dlouholetého přítele Alexandera Retivova měl být zatčen ve Smolensku při ilegálním pokusu proniknout na ruské území, a poté převezen do pankrácké věznice v Praze. Každopádně byl na svobodu propuštěn v zimě roku 1943.
Na konci září 1944 se Michail Mondič vrátil do rodné obce, kde se krátce zapojil do partyzánského odboje, zažil osvobození Podkarpatské Rusi, násilnosti a rabování ze strany rudoarmějců, ale i sovětskými orgány vyvíjený tlak na místní komunisty. Jeho výsledkem byla intenzivní agitace, v níž formou mítinků, propagandy i kolektivních dopisů určených Stalinovi i československé exilové vládě, požadovali připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu. Deziluze o státu dělníků a rolníků v Mondičovi prohloubila i svědectví krajanů, kteří před maďarskou okupací uprchli do SSSR, kde skončili v Gulagu, a nyní se vraceli domů v řadách čs. armády. Podle svých zápisků byl v prosinci 1944 přinucen vstoupit do Rudé armády. Začátkem ledna 1945 si ho díky jazykovým znalostem, mluvil rusky, ukrajinsky, česky, maďarsky, německy, domluvil se i francouzsky a rumunsky, všimli důstojníci Smerše. S přísně utajovanou kontrarozvědkou pak ve funkci předkladatele prošel přes Slovensko, jižní Polsko, Ostravu, až do Prahy. Naivně se přitom domníval, že se bude podílet na ilegální činnosti směřující k rozkladu sovětského bezpečnostního aparátu. Po celou dobu si však psal krátké poznámky, na jejichž základě později formou deníkových záznamů vznikla kniha, která západní veřejnosti poprvé odhalila strukturu a vysoké důstojníky kontrarozvědky Smerš, a zejména její cíle. Ty spočívaly především v masovém zatýkání zjevných i domnělých nepřátel Sovětského svazu a komunismu, ale i nepohodlných osob, jež by na územích osvobozených Rudou armádou mohly stát v cestě nastolení sovětského režimu.
Rusky psaný text Michail Mondič sepsal v německé exilu, kam se mu podařilo uprchnout v roce 1946. V Bavorsku rovněž navázal spolupráci s protisovětskými ruskými exilovými kruhy i se svými přáteli z NTS. Kniha vyšla v roce 1948 pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij, autor si jméno zvolil podle jezera Siněvir v rodném kraji. Nebyla jen první publikací, která detailně informovala o kontrarozvědce Smerš, ale na dlouhá léta i jedinou. V padesátých letech se deník o práci Stalinových pochopů dočkal anglického i německého překladu. Mondičovu zpověď bylo v té době samozřejmě možné vnímat i kriticky, přece jen šlo o subjektivní a často silně emotivní svědectví, nepodložené žádnými dokumenty, ověřenými informacemi. Pozdější práce historiků i badatelů na toto téma, kteří konfrontovali autorovy zápisky s řadou archivních i ruských pramenů, ale ukázaly, že informace uvedené v knize lze brát za hodnověrné.
Začátkem roku 1950 se Mondič přestěhoval z Německa do Spojených států, kde pracoval jako stavební dělník. V Americe se seznámil s budoucí manželkou, ruskou emigrantkou Viktorií. Když bylo oběma nabídnuto zaměstnání v redakci Rádia Svobodná Evropa, neváhali a koncem roku 1951 už profesně působili v Mnichově. Manželka jako hlasatelka, někdejší překladatel Smerše v oddělení výzkumu médií jako analytik sovětských tiskovin. Podle svědectví své ženy se však nikdy nezbavil strachu z pomsty sovětských tajných služeb. Nervové vypětí se tak podepsalo na jeho zdraví a krátce po dovršení pětačtyřiceti let Michail Mondič zemřel 21. března 1968 v Mnichově.
Více o knize a autorovi:
Jaroslav Formánek: „Kam mizeli lidé?“ V čerstvě osvobozené Praze řádily jednotky Smerš
David Rousset (1912 – 1997)
Au secours des déportés dans les camps soviétiques (Na pomoc deportovaným v sovětských táborech) výzva 12. listopadu 1949, Le Figaro littéraire.
David Rousset se narodil v lednu 1912 v Roanne, kraj Loire, do dělnické rodiny. Na pařížské Sorbonně vystudoval filosofii a literaturu, v té době sympatizoval s ideami socialismu. Silně ho však ovlivnilo osobní setkání s Léonem Trockim, což ho vedlo k ustavení hnutí L´Opposition bolchevique-léniniste (Bolševicko-leninská opozice), patřil i k zakladatelům francouzské trockistické strany Parti ouvrier internationaliste (Mezinárodní dělnická strana). Po studiích hodně cestoval po Evropě, několikrát navštívil i Československo, postupně se však jako novinář stále více věnoval problémům francouzského kolonialismu, především v Alžírsku a Maroku. V roce 1938 se stal dopisovatelem americké revue Fortune et Time, o rok později se oženil se Susie Elisabeth Elliot, s níž měl tři syny. Během okupace Francie se zapojil do odboje a v říjnu 1943 byl zatčen kvůli organizování tisku a distribuci politických letáků určených německým vojákům. Zbytek války tak strávil v koncentračních táborech Buchenwald, Porta Westfalica a Neuengamme. O zkušenostech ze života v nacistických lágrech napsal dvě dodnes ceněné knihy. Dokumentární publikace L´Univers concentrationnaire obdržela v roce 1946 prestižní francouzskou literární cenu Prix Renaudot a je považována za jeden ze základních textů o nacistických koncentračních táborech. Život v lágru popisuje i Roussetův román Les Jours de notre mort (Dny naší smrti), který vyšel v roce 1947. Zkušenosti s peklem nacistických táborů konfrontované se zprávami o totožném dění v Sovětském svazu ho vedly v listopadu 1949 k vydání výzvy Na pomoc deportovaným v sovětských táborech, určené bývalým vězňům nacistických lágrů. Díky této výzvě koncem listopadu 1949 ve Francii vznikla Mezinárodní komise proti koncentračnímu režimu (CICRC), která prostřednictvím svého časopisu Saturne přinášela dlouhá léta svědectví o nezákonnostech v komunistických státech, ale i v jiných zemích ovládaných diktaturami. Vědomosti o represích a věznění v Sovětském svazu francouzský spisovatel čerpal z informací ruských či ukrajinských vojáků, kterým se po osvobození podařilo dostat z německého zajetí k západním Spojencům, ale i od různých cizinců, co přežili Gulag a dokázali opustit Sovětský svaz. Na dvou novinových stránkách své výzvy proto dobře informovaný Rousset přesně popsal nezákonnosti a teror sovětského systému, jež o dvě desetiletí později světu do detailu přiblížil Alexandr Solženicyn v Souostroví Gulag. Neboli policejní perzekuce, všudypřítomný strach, noční zatýkání, mučení při výsleších i odsouzení bez možnosti obhajoby, otřesné způsoby transportů do pracovních táborů, život v lágrech i otrockou práci v nelidských podmínkách. Odpovědí na výzvu byl text francouzského stalinisty Pierra Daixe publikovaný v Les Lettres françaises 17. listopadu 1949, který označil Roussetovy informace o SSSR za lživé. V následné kampani francouzští komunisté vylíčili spisovatele jako prolhaného trockistu ve službách buržoazie. David Rousset je zažaloval za nactiutrhání a šíření pomluv a soud mu dal v lednu 1951 za pravdu, komunisté se museli omluvit a zaplatit finanční odškodnění. V jeho prospěch před pařížským tribunálem vystoupilo nemálo svědků, bývalých vězňů Gulagu, mezi nimi i český advokát a tehdy už emigrant František Polák, pozdější autor několika publikací o Gulagu, jenž v sovětských lágrech strávil sedm let. V 50. letech pak David Rousset vedl v rámci CICRC vyšetřování ohledně represivního systému v komunistické Číně, o čemž vydal knížku Livre blanc (nakladatelství Du Pavois, Paris 1957). Mimo to publikoval další knihy o koncentračních táborech, ale i o svém procesu s komunisty. Podílel se i na zprávách o nezákonnostech za alžírsko-francouzské války. Na konci 60. let se stal poslancem Národního shromáždění za gaullistické hnutí Union pour la defense de la République (UDR). Po de Gaullově smrti (1970) z hnutí vystoupil, aktivní politiku nakonec opustil v roce 1974 jako nezávislý poslanec. David Rousset zemřel 13. prosince 1997 v Paříži.
Více o knize a autorovi:
Jaroslav Formánek: Země koncentráků před soudem: francouzští komunisté vs. Kravčenko a Rousset
Alexandr Solženicyn (1918–2008)
Archipelag GULAG. YMCA-Press, Paříž, 1973; první české vydání Souostroví Gulag, Konfrontace, Curych, první díl 1974, druhý díl 1976, třetí díl 1982. Přeložili: Ludmila Dušková, Kamil Chrobák, Libuše Kozáková, Sergej Machonin, Jana Neumannová, Jan Zábrana
Alexandr Isajevič Solženicyn se narodil v jihoruském Kislovodsku. Jeho otec, rolník z kozácké osady v podhůří Kavkazu, zemřel ještě před jeho narozením. Matka byla Ukrajinka z bohaté sedlácké rodiny sídlící na Kubáni. Alexandr vyrůstal v tradičním prostředí: odmítal vstoupit do Pionýra a na krku nosil pravoslavný křížek. Nicméně škola jej postupně dokázala od rodinné tradice odpoutat. V roce 1936 vstoupil do Komsomolu, byl vynikajícím studentem matematicko-fyzikální fakulty Rostovské univerzity a ve volném čase studoval marxismus-leninismus. Od spolužáků z technických oborů ho odlišoval jeho zájem o literaturu. Již v roce 1937 napsal první kapitoly plánovaného „velkého románu o válce a revoluci“ – předobrazu svého budoucího Srpna Čtrnáctého (Avgust Četyrnadcatogo, psáno 1970, vydáno 1971).
Druhou světovou válku prošel jako velitel dělostřelecké baterie, získal hodnost kapitána, a v roce 1944 si za bojové zásluhy vysloužil Řád rudé hvězdy. Armádní zkušenost jej však postupně zbavila iluzí o Stalinovi jako neomylném vůdci. Své kritické názory na stalinismus formuloval nejprve v tajných denících a později i v dopisech přátelům. V roce 1945 byl za tuto korespondenci zatčen, obviněn ze špionáže a aktivního boje proti dělnické třídě a odsouzen k osmi letům nápravně-pracovních táborů. Jak později ve svých vzpomínkách vydaných v samizdatu uvedli přátelé z jeho dětství a zároveň adresáti jeho dopisů Kirill Simonjan a Nikolaj Vitkevič, během výslechů proti nim opakovaně vypovídal, přičemž Vitkevič byl na základě Solženicynova udání odsouzen k deseti letům táborů.
Po odsouzení strávil Solženicyn necelý rok v táborech v Moskvě a jejím okolí a v roce 1946 byl převeden do uzavřeného vězeňského zařízení pro vědce (tzv. šaraška) v moskevské čtvrti Marfino. V té době byl také získán ke spolupráci s táborovým „prvním oddělením“ (státní bezpečností), kde byl, jak sám uvádí v knize Souostroví GULAG (Archipelag GULAG, psáno 1958–1968, vydáno 1973–1974, česky 1989), veden pod přezdívkou Vetrov. Zároveň však popírá, že by za dobu spolupráce kohokoliv udal. Své zkušenosti z „šarašky“ později popsal v románu V kruhu prvním (V kruge pervom, psáno 1955–1958, 1964, vydáno 1968, česky 1991). Léta 1950–1953 strávil ve zvláštním táboře v Ekibastuzu v severním Kazachstánu (na Sibiři), kde pracoval na pozemních pracích a nějakou dobu byl také brigadýrem. Tímto obdobím je inspirována jeho novela Jeden den Ivana Děnisoviče (Odin děň Ivana Děnisoviča, psáno 1959, vydáno 1962, česky 1963), divadelní hra Republika práce (Respublika truda, psáno 1954, vydáno 1969, česky 1992) či román Rakovina (Rakovyj korpus, psáno 1963–1967, vydáno 1967, česky 2002), kde popisuje okolnosti svého boje se zhoubným onemocněním (v roce 1952 byl v táboře operován). Léta 1953–1956 Solženicyn strávil ve vyhnanství v jižním Kazachstánu a Taškentu. V roce 1956 byl rehabilitován a po návratu z vyhnanství žil zpočátku ve Vladimirské oblasti a později v Rjazani, kde se živil vyučováním matematiky a fyziky. V roce 1961 nabídl časopisu Novyj mir k otištění svou novelu Šč-854, později přejmenovanou na Jeden den Ivana Děnisoviče, popisující jeden den vězně ve stalinském pracovně-nápravném táboře. Ta vyšla na podzim roku 1962 časopisecky, na jaře roku 1963 pak opakovaně knižně v téměř milionovém nákladu a byla také přeložena do řady jazyků. Čtenáři v SSSR i ve světě byla oceněna především za revoluční průlom v pohledu na táborovou realitu.
V letech 1963–1965 se Solženicyn těšil relativní přízni sovětské státní moci a vydal ještě několik drobných textů. V té době měl přístup do kanceláří sovětských kulturních i politických funkcionářů a setkal se i s generálním tajemníkem Nikitou Chruščovem. V roce 1964 byl Jeden den Ivana Děnisoviče navržen na Leninovu cenu, kterou však kvůli nástupu konzervativních sil v kulturní politice nezískal.
V roce 1965 KGB Solženicynovi zabavila jeho literární archiv, na což v roce 1967 zareagoval zveřejněním otevřeného Dopisu IV. sjezdu sovětských spisovatelů. V roce 1968 v zahraničí vyšly jeho romány V kruhu prvním a Rakovina a v roce 1969 byl ze Svazu spisovatelů vyloučen. V roce 1970 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. V té době již Solženicyn definitivně přešel na disidentské pozice a v letech 1973–1974 zveřejnil v zahraničí své stěžejní dílo Souostroví GULAG odhalující podstatu penitenciárního systému SSSR v stalinském období. Jako odpověď na kampaň, kterou proti němu vzápětí rozpoutalo sovětské vedení, pak v roce 1974 v samizdatu a v západním tisku zveřejnil svůj programový filosofický traktát Nežít ve lži (Žiť ně po lži). V 70. letech Solženicyn vystupoval jako otevřený protivník sovětského systému, ale zároveň se netajil svými nacionalistickými a konzervativně pravoslavnými názory. Ty vyjádřil např. ve svém Dopise představitelům Sovětského svazu z léta 1973, v němž hovoří o mravním úpadku Západu, varuje před unáhleným zaváděním demokracie v Rusku a navrhuje nahradit vyhaslou komunistickou ideologii autoritativním řádem vycházejícím z pravoslavné morálky. V únoru 1974 byl Solženicyn zatčen a vyhoštěn ze SSSR. Své emigrantské období trávil nejprve v Evropě a později v USA ve Vermontu. Solženicynovy konzervativní postoje vygradovaly v jeho skandálním Harvardském projevu z roku 1978, v němž s mesianistickým zápalem odsoudil Západ za jeho sebestřednost, hédonismus a ideový úpadek. To vyústilo v jeho rozchod s liberální částí sovětské společnosti, exilem i jeho západním čtenářstvem. Do Ruska se Solženicyn vrátil v roce 1994. Jeho představy, že se aktivně zapojí do transformace státu, se nenaplnily a až do konce života se věnoval především psaní.
Více o knize a autorovi:
Jaroslav Formánek: Pravda o Gulagu. 50 let od vydání bestselleru o sovětském represivním systému
Varlam Šalamov (1907–1982)
Kolymské povídky (vydání do roku 1973)
V originále:
Varlam Šalamov, Kolymskije rasskazy, Novyj žurnal, č. 86, New York, 1966.
(Časopis Novyj žurnal uveřejnil v letech 1966–1976 celkem čtyřicet devět povídek z Šalamovova kolymského cyklu)
Varlam Šalamov, Kolymskije rasskazy, Posev, č. 1/7, Frankfurt am Main, 1967.
Varlam Šalamov, Kolymskije rasskazy, Vestnik russkogo studěnčeskogo christianskogo dviženija, č. 3–4 (89–90), Paris, 1968.
Varlam Šalamov, Kolymskije rasskazy, Grani, č. 76–77, Frankfurt am Main, 1970.
V překladech:
Artikel 58, Die Aufzeichnungen des Häftlings Schalanow. Middelhauve, Köln, 1967.
Artikel 58. Warlam Sjalanof 'n Ooggetuie-verslag oor die bannelinge in 'n Siberiese strafkamp. Tafelberg-Uitgewers, Kaapstad, 1968.
Varlam Chalamov: Récits de Kolyma. Denoël, Paris, 1969.
Varlam Chalamov: Article 58: Mèmoires du Prissonier Chalanov. Gallimard, Paris, 1969.
Varlam Chalamov: A Good Hand, Caligula, in Russia's Other Writers, ed. Michael Scammel. Longman, London, 1970.
Warlam Schalanow: Artikel 58. De aantekeningen van de gevangene Schalanow. D.A.P. Reinaert uitgaven, Brussels, 1973.
Varlam Tichonovič Šalamov se narodil v severoruské Vologdě, v rodině pravoslavného kněze. Jako dítě prožil období bolševické revoluce a občanské války, které mělo pro rodinu Šalamovových těžké důsledky. Po ukončení vologdské devítiletky odešel do Moskvy, kde dva roky pracoval jako koželuh. V roce 1926 se dostal na právnickou fakultu. Ve 20. letech začal psát prózu a byl aktivním účastníkem levicové protistalinské opozice. V roce 1929 byl za šíření Leninovy závěti poprvé odsouzen na tři roky do pracovně-nápravného tábora na uralské řece Višeře. Po vypršení trestu se vrátil do Moskvy a pracoval jako novinář. V noci na 13. ledna 1937 byl znovu zatčen a za „kontrarevoluční trockistickou činnost“ odsouzen k pěti letům „s výkonem trestu na Kolymě“. V táboře byl v roce 1943 za protisovětskou agitaci odsouzen k dalšímu desetiletému trestu. V roce 1946 se stal ošetřovatelem v Ústřední táborové nemocnici v obci Děbin, což mu zachránilo život. Propuštěn byl roku 1951, ale ještě dva roky musel na Kolymě zůstat. Do Moskvy přijel až v roce 1953, ale jen na tři dny, během kterých se setkal se svou ženou a dcerou a s básníkem Borisem Pasternakem, kterému stačil ještě z vyhnanství poslat své básně. Pobyt v hlavním městě měl zakázaný. Žil v Kalininské oblasti, kde pracoval v podniku na zpracování rašeliny a kde také napsal první část cyklu Kolymské povídky (Kolymskije rasskazy, psáno 1954–1973, vydáno 1989, česky 1995). Do Moskvy se směl vrátit až po rehabilitaci v roce 1956. V 60. a 70. letech napsal dalších pět souborů Kolymských povídek: Levý břeh, Mistr lopaty, Črty z kriminálnického světa, Vzkříšení modřínu a Rukavice aneb KP 2 (pětidílné souborné vydání Kolymských povídek v češtině vyšlo v letech 2012–2019 v nakladatelství G+G). V té době mu oficiálně vyšlo pět básnických sbírek – Křesadlo (rusky 1961), Šelest listí (rusky 1964), Cesta a osud (rusky 1967), Moskevská oblaka (rusky 1962) a Bod varu (rusky 1977). Ale jeho Kolymské povídky redakce odmítaly. Koncem 60. let začaly vycházet v exilových časopisech Novyj žurnal a Grani. Šalamov tyto edice veřejně zkritizoval, což vedlo k jeho roztržce s částí ruského disidentského hnutí a exilu. V roce 1978 vyšlo v Londýně první souborné vydání Kolymských povídek v nakladatelství Overseas Publications Interchange. V Sovětském svazu Kolymské povídky od počátku 60. let kolovaly jen v samizdatu, jejich oficiálního vydání se Varlam Šalamov nedočkal. Již těžce nemocný byl v roce 1979 umístěn nejprve do domova důchodců a později do ústavu pro choromyslné, kde 17. ledna 1982 zemřel. Jednotlivé povídky z kolymského cyklu začaly v Sovětském svazu časopisecky vycházet až v roce 1988, první knižní vydání Kolymských povídek vyšlo v roce 1989 v oblastním Magadanském knižním nakladatelství.
Více o knize a autorovi:
Jan Machonin: Varlam Šalamov ukázal hrůzy stalinismu, ale s exilem byl na kordy
Jiří Weil (1900–1959)
Moskva-hranice. Nakladatelství Družstevní práce, Praha 1937
La frontiera di Mosca. Il cucchiaio di legno. (Moskva-Hranice. Dřevěná lžíce). Nakladatelství Laterza, Bari, 1970
Jiří Weil se narodil 6. srpna 1900 v obci Praskolesy do židovské rodiny. Jeho otec spoluvlastnil rámařskou firmu, která po první světové válce zkrachovala a rodina se proto odstěhovala do Prahy. Tam budoucí spisovatel, literární kritik, reportér, publicista a překladatel maturoval na gymnáziu a poté vystudoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy slovanskou filologii a srovnávací literaturu. Studium zakončil doktorátem v roce 1928. Levicová orientace myšlení ho nejprve přivedla k podpoře sociálnědemokratické strany, od začátku dvacátých let se stal komunistou. Už za studií psal novinové články o sovětském Rusku, jeho politice a kultuře. Sovětský svaz poprvé navštívil na podzim 1922 jako dopisovatel Rudého práva z IV. kongresu Kominterny v Moskvě a Petrohradě, následovaly další cesty. Mimo to pracoval v pražském tiskovém oddělení sovětské mise, na začátku třicátých let řídil v nakladatelství Karel Borecký edici Sovětští autoři. Od roku 1933 působil v české sekci Nakladatelského družstva zahraničních dělníků v SSSR. V Moskvě se Weil především podílel na překladu díla V. I. Lenina i dokumentů Kominterny do češtiny, současně přispíval svými články do českých novin a časopisů jako Právo lidu, Červen, Proletkult, Rudé právo, Svět práce, Tvorba apod. Na základě jeho uniklé korespondence, v níž kritizoval poměry v SSSR po zavraždění leningradského čelního komunisty S. M. Kirova v prosinci 1934, byl zatčen a obviněn z maloměšťáctví a pomluv. Údajně na přímluvu Julia Fučíka nebyl odsouzen k trestu smrti zastřelením, ale jen k vyloučení z komunistické strany a odeslání do vyhnanství. Nejprve pobýval v československém dělnickém družstvu Interhelpo v Kyrgyzstánu, poté měl pomáhat při stavbě průmyslového komplexu Balchašstroj v Kazachstánu. Do Československa mu byl umožněn návrat v listopadu 1935. Zkušenosti ze života v Sovětském svazu, se stalinským represivním systémem i pobytem ve vyhnanství, Jiřího Weila silně poznamenaly a zbavily idealistických představ o budování komunismu. Své prožitky zpracoval v autobiografické knize Moskva – hranice i v jejím volném pokračování Dřevěná lžíce, které se odehrává na budovatelských stavbách druhé sovětské pětiletky. Moskva – hranice vzbudila nenávistnou kritiku ze strany vedení KSČ, komunistických umělců a intelektuálů. Mediální kanonádu inicioval Klement Gottwald, jenž nařídil J. Fučíkovi publikovat zdrcující kritiku, vyšla v časopise Tvorba pod názvem Pavlačový román z Moskvy. Weilovi bylo především vyčítáno, že napsal protisovětský pamflet plný pomluv a výmyslů, který jde na ruku antisovětské propagandě. Komunisté mu tento čin také nikdy neodpustili.
Vznik protektorátu a nacistická okupace pro Jiřího Weila představovaly další tentokrát rasistickou perzekuci. Od prvních transportů do vyhlazovacích táborů ho zachránil sňatek s nežidovskou partnerkou Olgou Frenclovou. Do transportu byl nakonec přesto povolán, ale rozhodl se předstírat sebevraždu a do konce války se spolu se ženou a za pomoci přátel ukrývali na různých místech v Praze. Toto téma zpracoval v románu Život s hvězdou a v posmrtně vydaném díle Na střeše je Mendelssohn. Od roku 1946 byl redaktorem Evropského literárního klubu a spoluredigoval časopis Literární noviny. Po únoru 1948 byl kvůli své knize Moskva – hranice označen za nepřítele lidu, trockistu a vyloučen ze Svazu československých spisovatelů. Období tuhého stalinismu v ČSR přečkal jako zaměstnanec Státního židovského muzea. Proskribovaná kniha ale nemohla vyjít ani za uvolnění poměrů v době pražského jara. Dalšího vydání od roku 1937 se v Československu dočkala až po pádu komunismu v roce 1991. Vůči sovětské společnosti obdobně kritický román Dřevěná lžíce poprvé vyšel až v roce 1970 v Itálii, česky pak v samizdatu v roce 1978 v edici Kvart řízené Janem Vladislavem a o dva roky později v rovněž samizdatové Edici Expedice založené Václavem Havlem a Daňou Horákovou. Širší čtenářská obec si tak musela počkat až do roku 1992, kdy Dřevěnou lžíci oficiálně vydalo nakladatelství Mladá fronta. Jiří Weil napsal ještě několik knih, za jeho života mu bylo povoleno po devítiletém zákazu vydat koncem padesátých let dvě, Vězeň chillonský a Harfeník. Zemřel 13. prosince 1959 v Praze.
Více o knize a autorovi:
Jaroslav Formánek: Moskva-hranice. Kde začíná moc podřízených a podřadných? Kde neevropská džungle?
