AMNESTIE Z 20.11.1942 PRO PODKARPATSKÉ RUSÍNY, UKRAJINCE, SLOVÁKY A DALŠÍ ČS. OBČANY VĚZNĚNÉ V SSSR

Dne 20. listopadu 1942 Státní výbor obrany SSSR rozhodl o dodatečné amnestii pro československé občany, zejména obyvatele z Podkarpatské Rusi vězněné v Gulagu, a jejich propuštění do čs. armády. Stalo se tak po usilovné snaze velitele čs. vojenské mise v SSSR Heliodora Píky a jeho spolupracovníků, kteří již téměř rok před tím uspěli v záchraně části Čechoslováků ze sovětských táborů na základě amnestie vyhlášené 3. ledna 1942.

Tímto krokem se otevřely brány Gulagu pro většinu čs. občanů, kteří se v letech 1939–1941 ocitly na sovětském území jako uprchlíci před nacistickou a maďarskou okupací a byli nespravedlivě odsouzeni k otrocké práci v táborech a věznicích Gulagu po celém Sovětském svazu, kde se již nacházely desítky krajanů odsouzených Sověty z politických důvodů, např. Vladimír Bláha či Antonín Vodseďálek.

Ústav pro studium totalitních režimů od roku 2008 shromažďuje rozhovory s pamětníky z řad uprchlíků z Podkarpatské Rusi vězněných v Gulagu, dokumentuje místa paměti spojená s jejich utrpením v SSSR, ve spolupráci s ukrajinskými archivy a Západočeskou univerzitou v Plzni rovněž zdigitalizoval archivní fond Státního archivu Zakarpatské oblasti, který podobně jako další získané dokumenty NKVD/KGB postupně odborně zpracovává a zpřístupňuje veřejnosti.

Při příležitosti 80. výročí amnestie uveřejňuje Ústav pro studium totalitních režimů další tisíc vyšetřovacích spisů NKVD na uprchlíky z Podkarpatské Rusi, jež se podařilo získat z ukrajinských archivů.

Od počátku projektu je nedílnou součástí výzkumu tohoto tématu spolupráce s pamětníky v České republice a na Ukrajině, jejichž výpovědi jsou průběžně uveřejňovány, ale i s příbuznými obětí sovětských represí. Těm pracovníci projektu předávají získané osobní spisy spolu s informacemi o osudech jejich rodinných příslušníků či přátel z řad bývalých vězňů, zejména těch, kteří útrapy Gulagu nepřežili. Rodinné archivy jsou zase pro historiky cenným pramenem ke zkoumání životních osudů jednotlivců před uvězněním, případně po propuštění a návratu do Československa. Tuto spolupráci přibližuje uveřejněná fotogalerie z natáčení rozhovorů, setkání s příbuznými, předaných dokumentů NKVD a získaných fotografií z rodinných archivů či uveřejněné biografické medailonky.

Tato pestrá paleta zdrojů je následně využívána pracovníky projektu při přípravě odborných a popularizačních výstupů i budování databáze obětí sovětských represí z řad čs. občanů.

Jak je podrobně popsáno na stránkách věnovaných amnestii z 3.1.1942 a v uvedených odkazech, obyvatelé Podkarpatské Rusi tvořili v průběhu druhé světové války největší část z přibližně osmi tisíc vězňů Gulagu původem z Československa (okolo 5,5 tisíc), paradoxně však byli propuštěni až jako poslední. Moskva původně nechtěla dopustit, aby obyvatelé Podkarpatí bojovali za Československo, a zároveň hleděla s obavami na jejich politickou spolehlivost, kterou v depeši do Londýna H. Píka charakterizoval následovně: Duch příslušníků z Podkarpatské Rusi je jasně československý. Po trapných zkušenostech z pracovních a internačních táborů a vězení je jim jejich svoboda v ČSR pevným cílem a budou odpůrci event. sloučení Podkarpatské Rusi se Sovětským svazem. Neochota sovětských úřadů propouštět čs. občany z Podkarpatské Rusi do Československé armády souvisela s její plánovanou anexí, jak si všiml a hlásil prezidentu Benešovi do Londýna zmíněný H. Píka: Zvláštní zájem sov. orgánů NKVD, abychom se v jednotce nedotýkali národnostních otázek Podk. Rusů, článek velvysl. Fierlingera v Našem vojsku v SSSR – to vše vyvolává nejasný pocit, že v otázce Podkarpatské Rusi jsou určité tendence, neb úmysly, dosud nekonkretizované, event. nároky na přivtělení Podk. Rusi k sovětské Ukrajině. O jak jasnozřivá slova později popraveného Píky šlo, se lze dále dočíst v odborných textech J. Plachého Konec československé Podkarpatské Rusi či Z. Vališe Velitelství osvobozeného území v dokumentech 1944–1945 publikovaných ÚSTR.