Maxim Slavinský (1868–1945)
Vězněn v r. 1945: Kyjev (Lukjanovská věznice)

Maxim Slavinský v  30. letech v Československu Maxim Slavinský (1868–1945) Ukrajinský politik, diplomat, publicista, básník a překladatel Maxim Slavinský se narodil 12.(24.) srpna 1868 v obci Stavyšče v Kyjevské gubernii do šlechtické rodiny. Již v době studia na II. kyjevském gymnáziu začal překládat poezii, zejména spolu s významnou básnířkou Lesjou Ukrajinkou přeložil sbírku básní Heinricha Heineho. Po absolvování Právnické fakulty (1891) a následně i Historicko-filologické fakulty (1895) Kyjevské univerzity odešel do města Jekatěrinoslav (dnes Dnipro), zde spolupracoval jako redaktor s řadou místních novin. V roce 1898 se Slavinskyj přestěhoval do Sankt-Petěrburgu a zahájil kariéru přísedícího u městského soudu, současně spolupracoval jako publicista s petrohradskými časopisy. V roce 1905 byl zvolen poslancem do 1. Státní dumy (parlamentu) Ruské říše.
Slavinský byl stoupencem federalizace Ruska, organizátorem Sdružení ukrajinských zastánců pokroku v Sankt-Petěrburgu, členem Ukrajinské radikálně-demokratické strany. V roce 1917 byl zvolen do výkonného výboru Ukrajinské národní vlády v Petrohradu. Stal se jedním ze zakladatelů Ruské republikánsko-demokratické strany a Zvláštní rady pro provinciální reformy ruské Prozatímní vlády a také reprezentoval Prozatímní vládu u Centrální rady Ukrajiny (revolučního parlamentu Ukrajiny v letech 1917–1918). Po vyhlášení Ukrajinského státu (Hetmanát) naopak zastupoval zájmy ukrajinských úřadů v Petrohradu a v červnu 1918 řídil politickou komisi ukrajinské delegace při jednání se sovětským Ruskem. Za vlády direktoria Ukrajinské lidové republiky (ULR) byl Slavinský ministrem práce a od roku 1919 vedoucím diplomatické mise ULR v Československu.
Po zániku ULR zůstal v ČSR, byl profesorem na ukrajinských vysokých školách: v letech 1923–1925 učil soudobé dějiny na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech a západoevropskou literaturu v Ukrajinském pedagogickém institutu Mychajla Drahomanova v Praze. Po konfliktu uvnitř strany socialistů-federalistů, ve které byl aktivní, odešel z politiky a školství a živil se výhradně překladatelskou činností. Překládal díla evropských spisovatelů do ukrajinštiny a ukrajinských klasiků do ruštiny.
Československé státní občanství nezískal, celou dobu měl tzv. Nansenův pas – mezinárodně uznávaný doklad uprchlíka. 8. července 1945 byl zatčen v Praze orgány sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš a násilně zavlečen do Sovětského svazu. Několik měsíců nato zemřel během vyšetřování v Lukjanovské věznici v Kyjevě. Bylo mu 77 let.


Назад на вибрані долі краян