Ernest Breiner (1922–?)

Vězněn v letech 1940–1947: Sambor, Starobělsk, Sevvostlag (tábory Světlyj, Malďak a Kalajbit)

Ernest Breiner se narodil v Humenném do židovské rodiny. Otec byl klempířem, matka se starala o čtyři děti. Po základní škole se učil prodavačem v železářství, sportoval a byl členem levicově orientované sionistické organizace Hašomer Hacair. Po vzniku Slovenského státu rodina stále silněji pociťovala antisemitismus. Ernst Breiner se proto rozhodl k odchodu do Sovětského svazu, kde hodlal vystudovat a žít ve spravedlivých podmínkách socialistické země. Na cestu vyrazil v červenci 1940 s mladým Polákem přes Liptovský průsmyk do města Sanok, v tehdy již rozděleném Polsku. Dvakrát byl zatčen Gestapem, ale vždy se mu podařilo uprchnout. Koncem srpna 1940 konečně překročil sovětskou hranici a ihned byl zadržen. Výslechy probíhaly ve městě Sambor, kde ho obvinili ze špionáže, poté ho internovali ve Starobělsku. Tam mu příslušníci NKVD bez jakéhokoliv soudu přečetli rozsudek v podobě tří let v Gulagu. V květnu 1941 putoval nákladním vlakem do Vladivostoku, třetina transportovaných vězňů zemřela. Cesta pokračovala nákladní lodí do Magadanu a poté na korbě nákladního auta k nalezišti zlata Světlyj na řece Armani v Těňkinském okresu. V krutých klimatických i pracovních podmínkách zde těžil zlato až do roku 1943, kdy ho převezli na naleziště Malďak. Tady byl postřelen jedním z dozorců a rok se léčil ve vězeňské nemocnici, kde nakonec zůstal jako pomocník v kuchyni, což mu bezpochyby zachránilo život. Ernest Breiner se stal obětí svévole lágrových velitelů, kteří ho navzdory uplynutí trestu odmítali propustit na svobodu, což se mělo stát 23. února 1947. Kvůli absenci dokladů mu však nebylo povoleno odjet do Československa. Na sovětském Dálném východě proto postupně vystřídal různá zaměstnání, dělal topiče, hlídače, kuchaře, vedoucího závodní kuchyně. Teprve v roce 1955 se mu podařilo navázat kontakt s československým velvyslanectvím v Moskvě, obdržel nové doklady a po několika měsících i povolení k opuštění Sovětského svazu. Do rodného Humenného přijel 5. listopadu 1955. Až do odchodu do penze pak Ernest Breiner pracoval jako vedoucí potravin a později restaurace, oženil se a měl dva syny.

Zdroje:

DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Zlatokopem proti své vůli. Příběh Ernesta Breinera vězněného na Kolymě; In: Čechoslováci v Gulagu II., Česká televize/ÚSTR, Praha 2018, s. 151–165.

ZAVARSKÁ, Katarina: Rozhovor s Ernestem Breinerem. USC Shoah Foundation, 21. října 1996.

Zpět na vybrané osudy krajanů