Vladimír Levora (1920–1999)

Vězněn v letech 1939–1942: Vorochta, Nadvirna, Stanislavov, Poltava, Vorkutlag (tábor č. 2)

Vladimír Levora (1920–1999)
Portréty vězňů Vorkutlagu Jaroslava Bergera a Vladimíra Ptáčníka od Vladimíra Levory. Oba vězení nepřežili
lustrace Vladimíra Levory k autobiografickým vzpomínkám na internaci ve Vorkutlagu, kvůli kterým byl v 50. letech vězněn
Vladimír Levora se narodil 14. července 1920 v obci Křižovice u Klatov. Po základní škole maturoval na gymnáziu, od podzimu 1939 měl studovat na pedagogické fakultě. V té době byl už členem studentské odbojové skupiny v Plzni, která znehodnocovala zásoby ve skladech německé armády. Po prozrazení Vladimír Levora s dalším členem skupiny Vladimírem Ptáčníkem uprchli před Gestapem do Polska, kde na britském konzulátu v Katovicích obdrželi vstupní víza do Anglie. Jejich loď měla odplout 6. září z Gdyně, avšak 1. září 1939 hitlerovské Německo napadlo Polsko a situace obou běženců se rázem změnila. Před postupujícími Němci zamířili na východ země a nechtěně se ocitli v Sovětském svazu, který 17. září 1939 zahájil okupaci východní části Polska. Levora s Ptáčníkem a s dalším utečencem Jaroslavem Bergerem se pokusili proniknout do Rumunska, kde hodlali vstoupit do československých vojenských jednotek. Na hranicích byli zadrženi sovětskými vojáky a odvedeni do Vorochty. Přes věznici v Nadvirně byli už bez Ptáčníka transportováni do Stanislavova a nakonec do Poltavy. Ačkoliv Vladimír Levora hranice ilegálně nepřekročil a v Sovětském svazu se octl proti své vůli, v Poltavě byl odsouzen za nelegální přechod hranice ke třem rokům nucených prací. Na podzim 1940 ho deportovali do lagpunktu č. 2 ve Vorkutlagu na severovýchodě Ruska. Vězni tam těžili dřevo či uhlí a stavěli železnici. Od těžké dřiny v mrazivé tundře Levoru zachránily jeho výtvarné schopnosti a stal se táborovým malířem. V listopadu 1942 byl z lágru propuštěn a povolán do formující se Československé vojenské jednotky v Buzuluku. Jako člen kulometné roty bojoval u Sokolova, kde byl vážně raněn. Po vyléčení se zúčastnil dalších bojových operací při osvobozování Československa, za což byl v roce 1944 vyznamenán. V roce 1946 Vladimír Levora odešel z armády a stal se civilním zaměstnancem architektonických ateliérů Asta Plzeň. O rok později vstoupil do KSČ, stranu však záhy opustil. Tehdy začal psát vzpomínky na svůj pobyt v Sovětském svazu. Po únoru 1948 psaní přerušil, rukopis dokončil až v roce 1956. Na základě udání byla u něj provedena domovní prohlídka a příslušníci StB mu při ní rukopis zabavili. Vladimír Levora byl obviněn z šíření pomluv a 24. září 1958 odsouzen za „pobuřování proti republice“ a „hanobení spojeneckého státu“ k 18 měsícům odnětí svobody. Trest si odpykal ve věznicích na Borech a ve Valdicích. Jako malíř (v roce 1951 absolvoval pedagogickou fakultu v Plzni, obor výtvarná výchova) byl poté na volné noze. V 60. letech založil a vedl galerii umění v Klatovech. Začátkem 90. let konečně vydal své vzpomínky na Sovětský svaz. Vladimír Levora zemřel 27. května 1999 v Klatovech.


Zpět na vybrané osudy krajanů