Životopis Pavla Petroviče Kiseljova, vyšetřovatele případu „špionážně-diverzní a kontrarevoluční organizace českého generálního štábu“
Pavel Petrovič Kiseljov se narodil 10. března 1903 v Charkově.
Jeho otec Petr Ignatjevič byl krejčí a s manželkou Paraskou Mykolajivnou, která pracovala na rodinném hospodářství, měl čtyři syny. Svou národnost Pavel Kiseljov uváděl různě: podle později zpracovaných kariérních dotazníků však byl jeho otec Rus a matka Ukrajinka.
V dubnu 1915 absolvoval Pavel Kiseljov základní farní školu v Charkově. Ve vzdělání dále pokračoval ve 2. vyšším základním městském učilišti. V březnu 1917, kdy se rapidně zhoršil finanční stav rodiny, ukončil Kiseljov předčasně školní docházku a nastoupil jako učeň do soukromého pekařství.
Na začátku roku 1919, v době občanské války, se přihlásil do ozbrojené jednotky odborů potravinářů, která bojovala na straně bolševiků, a spolu s ní se zúčastnil násilného odnětí potravin „buržoazním“ obchodníkům. Po dobytí Charkova Bílou armádou byl zatčen a měl být spolu s dalšími vězni transportován pěším pochodem na 200 kilometrů vzdálenou železniční stanici Bachmut (nyní město Artemivsk v Doněcké oblasti). V prosinci 1919 se mu však během této cesty podařilo uprchnout.
Od května do dubna 1920 sloužil Kiseljov ve speciálních potravinových vojenských oddílech, které zabavovaly rolníkům zásoby potravin a osiva – právě tato vlna konfiskací v době extrémního sucha způsobila na Ukrajině a Povolží v letech 1920–1921 hladomor. Pak se zapojil do Červenohusarské brigády Rudé armády, která bojovala proti povstalcům (většinou rolníkům okradených sovětskou mocí) na území Charkovské, Poltavské a Katerynoslavské gubernie.
Brigádní čekista ocenil nadaného mladíka a na jaře 1921 ho poslal pracovat jako rozvědčíka do Jižního okružního dopravního oddělení Čeky, který byl v podstatě sítí bolševických bezpečnostních jednotek podél Jižní železnice, jež propojovala skoro celou Pravobřežní Ukrajinu do Azovského moře. Během čtyř let se Pavel Kiseljov stal zmocněncem Sjednocené státní politické správy – zkr. OGPU (nástupce Čeky) v dopravním oddělení Jižní železnice. Stihl vstoupit i do Komunistické strany Ruska (bolševiků) (1924).
V říjnu 1925 – lednu 1927 absolvoval kurz 3. pohraniční školy vojsk OGPU a sloužil ve 24. pohraničním oddílu v Mohylivu Podolském. Tamní poslední funkce Kiseljova (1928–1930) byla zmocněnec pro špionáž a ukrajinskou kontrarevoluci.
V červnu 1930 ukončil vojenskou službu ze zdravotních důvodů. Získal ale nejlepší reference. „Soudruh Kiseljov je velmi schopný pracovník“, psal velitel pohraničního oddílu. „Může být taky skvělým zmocněncem v jakémkoliv okružním oddělení.“
Díky kladnému hodnocení se Kiseljov rychle dostal až na nejvyšší úřad OGPU v rámci ukrajinské SSR: Správu OGPU USSR se sídlem v Charkově. Tam v různých odborech a odděleních (zvláštní oddělení – zahraniční – kontrarozvědka) pracoval skoro osm let a rychle stoupal po kariérním žebříčku.
Tady je výčet jeho aktivit k dubnu 1935: „Pracoval v orgánech Čeka – OGPU – NKVD od roku 1921, aktivně se podílel na odkrytí a likvidaci velkých kontrarevolučních případů EMIGRANT, LOUPEŽNÍCI, FILATELISTÉ, ŠIFRA aj. Jako schopný vyšetřovatel, se v minulosti projevil v případech JARO a PROFESOR. Zejména případ „Profesor“ je nyní 32svazkový archivní spis obsahující materiály k likvidaci „kontrarevoluční organizace vytvořené českým generálním štábem“. I tentokrát se ale jednalo o případ zcela vykonstruovaný čekisty.
Slibně se vyvíjející kariéru vyšetřovatele Kiseljova ale nakonec přibrzdily čistky v bezpečnostním aparátu NKVD na konci 30. let. Ze své funkce v ústřední správě svazové kontrarozvědky byl Kiseljov propuštěn v dubnu 1937. Poté několik měsíců vedl vodní oddělení republikového NKVD, pak oddělení operativní techniky.
Dne 28. května 1938 byl sice nadporučík státní bezpečnostní služby Pavel Kiseljov ještě jmenován vedoucím Oblastní správy NKVD v Oděské oblasti a 13. června získal hodnost kapitána, avšak již 11. listopadu byl zatčen. Obviněn byl z toho, že jako „účastník protisovětské pravé trockistické organizace prováděl podvratnou činnost zaměřenou na oslabení moci Sovětského svazu“.
Dne 23. února 1939 byl Kiseljov dle předchozího rozhodnutí vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR zastřelen.
I když se Kiseljovovi příbuzní v minulosti (manželka v roce 1958, neteř v roce 1989) několikrát snažili o jeho rehabilitaci, neuspěli. Jeho protisovětská činnost nebyla sice prokázána, hlavním důvodem zamítnutí však i nadále zůstával jeho „aktivní podíl na masových represích vůči sovětským občanům“.
Z rozhodnutí příslušného Státního zástupce 30. ledna 1990 se dozvídáme např. o výsledcích tragické činnosti Kiseljova v orgánech státní bezpečnosti v Oděsské oblasti: „Trojka Správy NKVD USSR v Oděské oblasti pod vedením Kiseljova za období od 21. září do 2. listopadu 1938 během 17 zasedání vynesla rozhodnutí v řízeních týkajících se 2084 občanů, s nichž 1381 bylo odsouzeno k trestu smrti zastřelením.“ Z těch, které Kiseljov v Oděse poslal na smrt, bylo v roce 1957 rehabilitováno 677 osob.
Eduard Zub